Rozehrála jsem velice podařenou flashovou hru. Tou hrou je point and click adventura Machinarium od českého nezávislého studia Amanita Design, která vyniká naprosto specifickým a pěkně propracovaným vizuálním stylem, který se jen tak nevidí. Dalo by se říci, že se autoři vypracovávali na předchozích počinech – Samorost 1 a 2, Questionaut a další, který v Machinariu vybrousili k dokonalosti.

Poslední jednorožec je kniha, nad kterou jsem pár let váhala, zdali pro mě pohádky znamenají tolik, abych si jejich tištěnou podobu přinesla domů. Před mnoha lety jsem zhlédla její filmovou podobu z roku 1982, z níž jsem si pamatovala pouze neurčitě smutné emoce. Nakonec se ke mě dostala verze v původním znění a já byla ráda, že znám knižní předlohu, protože do kresleného filmu se nedostalo pár podstatných věcí. Dnes (2009) existuje vázaný dotisk s krásnou ilustrací na přebalu, obsahující pár zajímavých kousků navíc. Její autor – Peter S. Beagle, se k hrdinům vrátil v krátké noveletě Dvě srdce. A na závěr je uveden zajímavý rozhovor mezi Peterem a Connorem Cochranem, jeho obchodním manažerem. Kniha poprvé vyšla v roce 1968. Česky vychází až v roce 1997 a vydalo ji nakladatelství Altar, po té v roce 2009 u naklada­telství Argo.

Aby bylo také trochu veselo, rozhodla jsem se zveřejnit některé z překeců, hlášek a podobných nesmyslů. Nebudu pod to autory podepisovat :). Žblepty archivuji už od školy, ale všechno vypisovat by vydalo na kroniku. Omluvte případné opakující se hlody. Užijte si to.

Už jste někdo zkoušel tvořit podle tutorů například na PSD Tuts Plus? Často si čtu příspěvky typu: „vypadá to pěkně, možná si to přečtu,“ nebo „to je zajímavé, možná to zkusím“ nebo „jéé, to je složité, mně to nejde“. Musím se nad tímto přístupem některých samozvaných grafiků poněkud pousmát. Kdo chce tvořit grafiku, měl by mít čas na to se učit – a to převážně sám, bez obezliček a bez vodění za ručičku, s tím se snad dá i souhlasit, ne? Dnes jsem si řekla, že je načase přestat ztrácet čas na grafických fórech, kde nejvíce příspěvků najdete v místnosti typu „volná zábava“ a zkusit konečně nějaký ten dlouhosáhlý tutor. Nutno dodat, že program mám ve verzi portable šoupnutý na notebook HP Mini, takže si asi dokážete představit, jaká je editace čehokoliv megální slideshow. Výplod mé odpolední nudy křížené s vražednou náladou naleznete tu taji okolo.

Parodie na Painkillera, které jsem dávala s holkami dohromady, ještě nebyly tak obtížné a složité, jako následná Legrace of Kain, přesto i tyto snímky si vyžádaly kvantum schůzek nad scénářem, rekvizitami a kostýmy. Dá se říct, že nás bylo přesně pět. A každý se později dostal k nějakému důležitému charakteru, který dílo okořenil.