Nastala chvíle, kdy bylo vhodné vypnout hučící počítač a jít si provětrat poslední mozkovou buňku, která se po všech pivních seancích drží zuby nehty (a proto zde mohu dávat průchod své grafomanii, i když to pořád musím opravovat; po včerejším zamyšlení v rockovém, notně zakouřeném klubu, mám ruce jakési gumové). Stává se to už tradicí, že na jaře, když mi nemrznou obvody, vytáhnu paty z domu a jdu se podívat na naši slavnou realitu. Grafika se pořád nezměnila. Všechno je potažené šedivou texturou nevalné kvality, jen sem tam vykoukne jasně zelené stébélko trávy, a kdyby byli zahrádkáři menší dobytek, byly by pod hromadami odpadků vidět i probouzející se kvítky.

Nedalo mi to a postěžuji si i tady. Jak už jsem psala, že první vlnu naštvanosti schytává mikroblog Twitter a sem už dojdou jen drobně zvířená zrnka prachu, dnes to bude trošku větší tornádo. Před půl rokem jsem se přesunula na nový hosting a ejhle. Od té doby neustále někdo útočí zrovna na „můj“ server. Bylo nám (je nás tam holt vícero) sděleno, že se jedná o DDoS* útoky a tudíž změnili IP adresu serveru (čímže nás pro velký úspěch programu zase odstřelili do doby, než se změny projeví skrze celý internet).

Akta X jsem objevila přibližně v roce 1996. Někdy v této době se u nás vyskytla na televizních obrazovkách. Bylo to něco nevídaného. Dva agenti FBI, vyšetřující ne tak úplně běžné případy, ze kterých mrazilo v zádech. V roce 1998 jsem se dostala k internetu a první, po čem jsem pátrala byly tematické obrázky a scénáře z epizod na stránkách jak oficiálních, tak webu jistého Osamělého střelce Kennetha Soony. Když jsem něco chtěla, šla jsem si za tím a tak se ze mě stal prvotřídní X-fil a magor, který po večerech sepisoval příběhy, vyráběl si kartičky Federálního úřadu pro vyšetřování a s kámoškama naháněl po lesích mimozemšťany. Fakt. Smějete se?

A je tu nový nášup fotografií, které si také nechci sušit na hdd. Hele, já to nikomu nenutím, já ty statistiky vidím :D. Doufám, že mé zvířátkoviny někdo zhlédne a potěší ho sbírka chlupatých, pernatých, šupinatých potvůrek. V Zoo v září bylo fajn i když už trochu zima, lidí méně, takže jsme se mohli protlačit k tučňáčímu rejdišti, které prý jinak bývá v těžkém obležení. Co na tom, že už je to poměrně dávno. Ráda bych se tam ještě párkrát podívala. Naposledy jsem tam byla kdysi před povodněmi, takže jsem nestačila zírat na fungl nový vzhled, úpravu a potůčky – parádní. Enjoy.

Aljašský malamut Falco, kterého už jste mohli tady okolo zahlédnout, je celkem sympatický huňáč, a tak si zaslouží vlastní příspěvek. Je mi líto sušit fotografie na harddisku, i když některé ze snímků nejsou kdovíjak ostré, přesto se s vámi o ty pekelné výrazy musím podělit. Je to hodné zvíře, i když pěkné telátko. V mžiku oka ho máte přímo před očima, a to si ani nemusíte sedat na zem. Když může, poskakuje a hopká jako gumový míček. Neznámé návštěvy obvykle prohlédne z očí do očí tak, že se vám předními tlapami opře o ramena a tak jistě nejedna návštěva odjela s otisky jeho tlapek na bílé mikině (já to viděla, hezký potisk).