Lenka 'Trinity' Voráčková

Všimla jsem si, že mezi některými lidmi panuje názor, že za dílem není žádná práce (no jo, to všechno kolem je jen přelud a vzniklo to samo). Osikový kolík do jejich srdcí a popel na jejich hlavy neb nevědí, co činí, když se takto opovážlivě odhalí ve svém prachbídně podloženém názoru. Je sice jejich, ale je mylný.

Tak tohle je ňamka pro vetřelčí fajnšmekry. Internecivus-raptus si vás pěkně chytí a přiková k monitorům (nebo na čem je sledujete… jo, ta bedýnka, říká se jí televize). Někde se snad dá sehnat ta parádní bouchačka, pulsní puška s vrhačem granátů, ach, musím zamáčknout slinu v oku, eh slzu v hubě… mno. Moje militantní schizofrenické já by jásalo, až by granáty lítaly, ale nechme snění. Krabička, ve které se skrývá onen kýžený poklad má něco do sebe, hlavně ten vytlačený vetřelčí reliéf, na kterém prvně stane váš zrak i hmat. Je to tak pěkně zelené, temné a hlavně 3D! Vnitřnosti jsou vedeny v podobném duchu a potisk dývek v kvalitě nezaostává. Zkontrolovali jste obsah – je jich všech 9! Úctyhodné číslo, které ocení hlavně skalní příznivci celé série – či jednotlivých filmů.

Od kečupové primitivnosti k celovečeráku… tak začínal text cca ze začátku roku 2006, ve kterém jsem se snažila přiblížit natáčecí euforii případným čtenářům. Našla jsem ho při procházení starých záloh (9. října léta páně 2009) a jen tak pro sebe si říkám, kam se ten entuziazmus vypařil. Musí nutně vše, o čem se mluví a na čem se tvrdě maká skončit katastrofou? Tady je zvykem obvykle nic nedělat, vše odkládat a nebo udělat věc jen tak napůl honem honem, aby se neřeklo. Nenávidím tento přístup a v našem filmu neměl místo. Ale i tak je po něm veta a kdoví jestli bychom ho vůbec kdy dokončili.

Jižní Pacifik a jeho malebné ostrůvky zlákaly fotografku Valerii k úžasnému výletu a vás – tedy Jacka Carvera, si sebou bere jako machra na zdejší oblast… později vám dojde, že to udělala také kvůli vašim zkušenostem a určitě sem nechtěla jet jen fotografovat. To by bylo moc přeslazené a příliš obyčejné. Že je něco v nepořádku poznáte v momentě, kdy vám raketka vypálená z nedaleké pevniny rozmázne vaši kocábku na cucky. Mysleli jste si, že si tu budete válet šunky? Obávám se, že by vám je přišel okousat jeden ze zdejších mutantů, které si tu další zlotřilý parchant pěstuje a pěkně si je hlídá. Občas se mu něco nepovede, ono ta genetika je docela nepraktická věc, když si vás dá váš vlastní výtvor ke svačině, pak vám už další příspěvky na výzkum nikdo nepošle…

Začal jako obvykle. Pětihodinovým zpožděním. Vždycky si někdo vzpomene, že vlastně má být někde jinde a tradičně až po tom, co si domluvíme schůzku. Podobný bojkot provádí obvykle nechápaví rodiče, kteří netuší, že si neděláme srandu, nýbrž připravujeme filmek se vší parádou (už není tak podstatné, co z toho vyleze). Vynecháme-li podobné začátky každého našeho natáčení, dostaneme se na plac. Dalo by se říci, že věc bývá poněkud chaotická a pokud je vás více než tři i s kameramanem pořiďte si megafon. Nasoukání se do kostýmů (Kain to má asi nejjednodušší) zabere dost času, vezmu-li v potaz, co všechno se ještě souběžně děje. Někteří členové si během této ceremonie již stihli dát druhou kávu a osvětlovací technika již začínala pomalu doutnat.