Včerejší návštěva pražské zoologické zahrady mě velmi potěšila. Nebylo špatné počasí, jen zataženo, tak akorát na svetr s tenkou koženou bundou. Připlácali jsme se k pokladnám celkem brzy a zcela proti všem staletým tradicím začali s procouráváním zoo mezi opeřenci, želvičkami, tučňáky, no prostě dole při břehu Vltavy, tam, kde v roce 2002 řádila velká zlá voda.

Tentokráte jsme navštívili mnoho zajímavých pavilonů, které jsem v září minulého roku minula (to když sebou táhnete dítě a běháte na čas, takové procházky po zoo nejsou zrovna dvakrát košer). Zaujala mě Indonéská džungle, simulace typického podnebí, občasného deště a krásně rostlého pralesa. Je vidět, že doba zvířecích variací na klecová lůžka je dávno minulá a kdyby orangutan mohl mluvit, tak věřím, že by řekl, že se tam cítí jako doma. Nad hlavou nám po kmeni proběhla nějaká veverkovitá potvůrka a v korunách stromů cvrlikali ptáci.

 

 

Twilight zóna mě popravdě překvapila. V zoo jsem pořádně byla naposledy ještě před povodní, v době, kdy její velká část prostě vypadala úplně jinak a tak jsem zírala jak puk, když mi v temných, střídmě osvětlených pavilonech kolem hlavy prosvištěli pískající netopýři. Také jsem se cítila poněkud zahanbeně mezi lidmi s fotoaparáty s půlmetrovými teleobjektivy a stativy s tím, s čím obvykle fotím (nějaký pidi Canon Digital Ixus i). Dneska se nechodí do zoo jen kochat a tak mě napadlo vyrazit tam s celým štábem. Nebo prostě jen vzít mou starodávnou kameru a zkusit její noční režim. Tříčipovou krasavici dosud nevlastním, ale i tak by mohlo ze zvířátek něco být. No, to je jen taková soukromá úvaha.

Spousta zvířátek byla ještě zalezlá. Většina Afrického domu, kočky a hrošíci, takže jsme na ně mrkli uvnitř. Na ochozu u slonů jsem ještě nikdy nebyla. Sloníci se tvářili celkem spokojeně až na jednoho, který byl oddělený stranou a vypadal nervózně a nezdravě, čímže nám ho bylo opravdu líto a zajímalo by mě, co s ním je. U pár dalších zvířat jsme si všimli typických poruch chování, jako je chození dokolečka, zírání celý den jedním směrem a podobně. Za ně doufám, že se brzy podaří dostavět další nákladné výběhy a že se o ně nestará nějaká lemra.

Přišli jsme v momentě, kdy v zoo není mnoho lidí, ale i tak se se školními výlety roztrhl pytel. Děti jsou prostě, jak to říct, nekoordinované, uječené, všude se pletou. Děti pubertálního věku se holt chovají úměrně svému věku, no a ty malé si berou příklad z vychovatelů, takže když na sebe vychovatelé řvou, tak děti taky řvou, to je jasné a pokaždé, když jsme zalezli do zdánlivě klidného koutku, nahrnula se tam hromada pletoucích se ječících… no prostě i Mordor by před nimi zavřel brány a zahodil klíč. Mimochodem, stáda puberťáků, nastakovaná hned za hlavním vchodem bývají neprůjezdná a doporučuji obrnit se ostrými lokty nebo drsným chraplákem, protože oni neuhnou, oni stojí a čumí.

 

 

O jídle v zoo bych raději pomlčela, je drahé, nepříliš chutné a je ho málo. Pokud jste klasický český výletník s chlebem a řízkem, rozhodně děláte dobře. Určitě otestuji nějaký další stánek, až tam zas někdy vyrazíme, ale kvůli tomu se tam nechodí, to jen, že my jsme ty chleby s řízky zrovna zapomněli doma.

Projít převážnou část spodních výběhů a pavilonů nám zabralo mnoho hodin a kdybychom nemuseli být ve tři hodiny U tří hrochů na firemním brainstormingu, jsme tam až do zavíračky. Nejsem ten typ lidí, co musí spěchat. Ráda si všechno projdu v klidu. Objevili jsme spoustu zákoutí a míst s lavičkami, kam noha ani nepáchla a tak o krátkou regeneraci nemusela být nouze.

Dostaly mě želvičky, co se zrovna rozhodly rozšiřovat své řady o potomky. Cedule na řecký gyros za 75 Kč hned u výběhu, takže jste si nebyli jistí, co si o tom máte myslet a také dvě opičky, jedna druhou táhla za ruku a jakoby říkala: ‚tak už pojď, nelíbí se mi jak na mě koukají‘. Škoda, že se mi nepodařilo pořádně zdokumentovat gaviály a rejnoka, který si to v akváriu rejdil sem a tam. Vždycky mi z něj zbyla jen šedá šmouha, focená přes ušmudlané sklo =). Zas jednou po megadlouhé době bylo fajn. Někdy příště na focenou.