Takhle zpětně (2010 → 2007) bych řekla, že je to o bezohlednosti a slepé naivitě, neustálému čekání na cosi, co samo nepřijde. Čas utíká a konec se blíží.

Zas po střepech chodíš
Nuzný šat na sebe hodíš
Kam dál? Jen vpřed
Cožpak nevíš?
To je ten svět

Nečeká, jen dává ti střet
Stává se legendou v průběhu let
Myšlenka zanikne v šedinách času
Hrady se zhroutí, hory pohnou bez zápasu

Střepy mého života ztrácejí se ve tmě
Emoce a city, co byly ve mně
Nedotknou se tě více
Zhasnou, co dohoří svíce

Přejdeš je, aniž bys byl poraněn
Éterická bytost, v motlitbách prosen
Jedno přání za druhým, člověk chce být zachráněn
Jen skutečný anděl, duše světa ví, kdo bude spasen

A kdo bude zatracen

Nad horizontem se zvedá bouře
Schovej se, člověče, schovej ve své noře
Bouře, co sis ji namíchal sám
Žene se skrze hory, pouště, žene se k nám