Možná, že už se začínám chytat. Do deníku jsem flákla šest stránek textu, aniž bych si zavařila obvody, ještě chvíli a snad… Ale to je jedno. Včera jsem dostala rumovo piškotovo vanilkovo pudinkovo ananasový dortík, pixlu kafe, mozzarellu, šunku serrano a dvě nová šuplata do ikeácké knihovny, která mi opticky i prakticky chyběla. Yup, oslavila jsem své stoletiny. Přičemž mě potěšila milá přání na zdi, osobně i via sms.

Naordinovala jsem si pěkných pár hodin offline, protože sestra mířila sem, berouce útokem přelidněnou Ikeu. Osvobozující! Prošla jsem se venku a výsledek několika bezvýznamných fotografických křečí přehnaně profiltrovala v prográmku PhotoScape, který toho umí poměrně dost. K ránu jsem se nakazila potřebou cosi k oněm bezvýznamným fotografickým křečím napsat. Rozhodně to nemá nikoho oslňovat, je to jen moje noční blábolení, yesss my preciousss. Obrázky jsou sice klikací, ale míří na opravdu velké fotky, tak bacha.

Path into Endless Dreams

Cesta, protkaná střípky osudů těch, co už nejsou, omývaná myšlenkami těch, kteří tu zůstali na kratičkou chvíli. Paprsek slunce, lámající se na tisíce barev v rozbitém okně, maluje pomíjivé obrazy posledního odpoledne. Bílé kvítky střídmě rostou při kamenné zídce, obraceje osamělé tváře k modrému nebi. Jako by si žily v jiném světě, v němž jejich krása přetrvá kruté ostny zimy a bezohledné kroky smutných poutníků.

Real Twitterverse

Skutečný štěbetající vesmír. Fascinující shluk větvoví v jediném keři, který zmlkne, když se přiblíží nezvaný a zvědavý host s magickou krabičkou na obrázky, omluvíte-li larpařské obraty. Roští si raší na poměrně rušném místě u odbočky k zahrádkářské kolonii. O čem asi rozpráví opeření výtečníci?

Together and Long Forgotten

Určitě chtěli být spolu, na malém ostrůvku, zapomenuti pod aureolou tichého slunce, spící ve věčném objetí. Dva kříže, jenž zvrásnil čas a vrtošivé počasí, odrolená krása, odhalené kosti, čas zraňuje jejich tvář. Přesto vytrvají, dokud je dočista nezdolá. Cit oproti tomu jak záchvěv motýlích křídel, či snad jak list papíru, o který se ale můžete poranit a dlouho vás ta rána bude pálit.

Humanity and Nature

Člověk tká svá kovová vlákna, nejemná, omezující, beroucí si vše, co se jim zachce. Prostor a vůli, jenom ne čas. Příroda tká svá vlákna všude tam, kde to ten tvor vzdal, přizpůsobivá, vítající zdroje, jenž se stejně obrátí v prach. Jednou. Procházet silničkou k železniční točně a zahrádkám je skoro jako jít tunelem smrti z koncentračních táborů, protože takových rezatých věcatostí™ (trademark by Jesisem) jsou tam mraky a ještě po obou stranách cesty. Tohle je to, čím se lidé obklopují.

Unfinished Highway

Symbióza je to, co člověku doopravdy chybí. Staví se tu léta dálnice přes Středohoří, kamiony mezitím z kdysi tiché silnice přes město udělali nebezpečný tankodrom. Startují už před rozbřeskem, aby dusily domy, lidi a zvířata, zatímco bezohledná stavba dál ukusuje kopce a údolí. Všechno je nějaké zpřeházené.