Dva týdny mimo můj komp se celkem vydařily. Rachotu jsem se sice nezbavila ani tam, u hranic s Polskem, kde jsem byla se svým miláčkem, ale rozhodně to bylo mnohem lepší než v zatuchlých čoudovicích, kde se neustále odehrává nějaký kravál a nepříjemný smrad. Na „samotě“ u lesa bylo fajn a fotila jsem převážně vděčné zvířecí modely, případně chroští. Já a naše krabička na obrázky nejsme zrovna dvakrát výkonný pár, ale snad se v tom trošku vyznáte a rozmazáno toho bude co nejméně.

 

 

Občas jsme i vytáhli paty ven – grafička a programátor. Šli jsme takhle do temného hvozdu, a když jsme objevili první houbu, řekli jsme si, že jsme dosáhli stoprocentní úspěšnosti i s naším jebnutým vyhledáváním, k čemuž musíte přičíst koeficient totální sleposti. Našli jsme pár kousků tak akorát na polévku, minuli jedno sršní hnízdo a pak začalo pršet. Kdybych měla sebou nějaký přístřešek v podobě altánku s vlastní elektrárnou a vysokorychlostním internetem, sedím v tom lese dodnes. Něco jiného je čerstvý vzduch, přítmí stromů a bubnování dešťových kapek na listy, mechy, kapradí a skály a něco jiného je nudné uzavřené počítačové doupě ve smradlavém městě, kde si můžu romantiku dopřát maximálně solnými lampami, pivem a vonnými oleji. Bude mi to chybět.