Tento spisek je sesbírán z fragmentů mých bestiálních snů, mírně poladěn, realističnost jim naneštěstí vůbec nechybí:

Kráčím zpustlou krajinou, o mé holé kotníky se otírají ostrá stébla suché trávy. Mlhavý opar dusí půdu, která praská pod smrtícími údery umírajícího slunce. Zemdlelé ráno je stejně tiché jako ta předtím. Zastavím se v okraj pláně, uprostřed níž ční do výše vyhřezlá zemina, okraj gigantického kráteru. Dopadla tu bomba? Nevzpomínám si právě teď přesně… Jen ten ohlušující rachot, kdy se zhroutil svět.

Měli jsme letět do ráje. Milovala jsem ho. Měl krásné dlouhé vlasy, vždycky, když si s nimi hrál vítr, paprsky slunce se mu zaplétaly do hřívy a v jeho očích zářilo nekonečno moudrosti. Klíč.. proč jenom vzpomínám zrovna na klíč…, není to snad nepodstatné? Vešli jsme do odbavovací haly, držel mě za ruku. Zase měl plamínky v očích… plamínky…

Oheň zachvátil západní část haly. Křik, utíkáme. Nesejde na ničem jiném než na našem životě. Dostali jsme se do monitorovací místnosti, měla totiž opancéřované zdi a tvrzená skla. Nevím, proč zrovna monitorovací místnost, v případě teroristického útoku by toto vševidoucí oko zničili nebo obsadili jako první. Schováváme se pod stolem v rohu, dveře zůstaly otevřené a na prosklené zdi se snáší hustý mrak prachu a částeček popela.

Vykouknu zpoza stolu, vím, že to není bezpečné, na jednom z monitorů vidím ženu a u jejích nohou kufr, někoho hledá, pak jen prostý střih a ocelový nosník ji smete z povrchu zemského, sutiny ze střechy, nebo spíš z toho, co ze střechy zbylo, zasypávají její tělo. Ti, co mohou, prchají, ti co nemohou, umírají v příšerných bolestech, zpřelámané kosti, krev, ale tohle už nevnímáte. Borcení stavby je to, co vám rve uši.

Srdce hrozí vyskočit z hrudi. Uvědomění je to, co je pro tento moment jediné možné. Mozek vám dá jen jedinou informaci – tu poslední, tohle je prostě konec. Dál už není nic, co by vám mohl nabídnout. Prostě konec, naprosté zhroucení systému a vymazání veškerého jsoucna. Ale jak je možné, že si to uvědomuji, přece.. zhroucení tohoto hmotného systému…

Dívám se znovu na monitor. Něco je jinak. V místnosti stojí lidé a sledují dění. Já jsem uprostřed a nikdo z nich o mně neví. Pozvednu hlavu. Znovu ta žena s kufrem, která má zemřít během dalších okamžiků. Když na to dojde, syrovost déja-vu se nedá příblížit, má mysl postoupila na jinou úroveň vnímání. Vše je tak pomalé, jako by svět nechtěl uvěřit tomu, že skončil, snaží se ještě analyzovat jednotlivé kroky, přehrává je pořád dokola a sleduje, kde udělal chybu, aby ji napravil. Jenže už nemůže. Vždyť nemůže jednat, není. Kde to tedy jsem?

Sleduji, co mi chce ukázat, to co zbylo v záznamech universa. Oheň se šíří pomalu, tlaková vlna strhává vše, co jest na povrchu zemském, celý svět je zachvácen požáry, které se rozlévají po kontinentech jako extrémně horký úsvit zažehává povrch zdevastované planety. Utíkej nebo zemři. Lidstvo odstartovalo autodestrukci, která se jako řetězová reakce šíří, dokud nevyhoří palivo. Palivo, jako je vaše tělo, jako je váš dům, jako jsou vaše sny. Palivo jako jsem já. Jako… jsi ty.

Dusí nás. Nic nevidím a neslyším. Oheň všechen kyslík spálil, chatrná stavba se krutě podepsala na našich tělech a nepřijde nikdo, kdo by nad námi ronil slzy, stejně bezvýznamné a nicotné jako je všechno to peklo kolem. Vždyť vesmír je tak obrovský, tohle ho nemůže bolet…nebo ano? Protože umlkl. Je tichý, jako by ho snad mohlo něco dojmout. Jeho děti jsou mrtvé. Držíš mě zase v náručí, tvé zlaté vlasy jsou zbrocené krví a on pro tebe truchlí. Truchlí pro nás pro všechny, nechápaje základní kámen úrazu lidství, pýchu.

Klíč, který mi neustále vyvstává na mysl, hledáme všichni. Je to klíč ke všemu, co jako pouhopouhý svým vlastním nedokonalým mozkem omezený člověk nemůžeme nikdy pochopit. A tak si čteme v gigantické knize naší historie a skládáme jednotlivé střípky dohromady. Skončili jsme díky své nedokonalosti a tak nyní osvobozeni od lidského mozku můžeme konečně zřít na veškerenstvo a pochopit smysl všeho. Jako to, čemu říkáme bůh. Jsme součástí, jsme každý jedinečný střípek z té mozaiky, která, když se složí, dá dokonalost, každý v sobě neseme božství, kus existence. A tohle místo je to, co pomine a stane se námi. Je to stejně skutečné jako písek, ve kterém vítr zanechává stopy. Pustina, kterou jsme tu po sobě zanechali… také přestane trpět. Už brzy.