Lebza pekelná. Matně si vybavuji, že svou roli hrála již na Eodixu 2005. Možná vám to bude blízké – obvykle se na larpech vyskytují světlé i temné frakce a orgové (organizátoři) si rádi vyhrají s přípravou artefaktů. Tuto lebčičku jsem uplácala z keramiky, ale na glazování už nebyl čas, nestihla by se znovu vypálit. Chuděra přišla o dva pekelné růžky, ale to se dalo očekávat, obzvlášť když ji taháte v noci po lesích.

Celý tento článek bude trochu selfish, i když obrázků mám hromadu a lidé, kteří se zúčastnili zase hromadu příběhů – škoda, že se o ně nepodělí, bylo by to úchvatné čtení. Toto je kostýmová zkouška vzadu v sadu. Občas jsme v tom prostě vyběhly ven, abychom stvořily děsuplné snímky, které nikdo nikdy nesmí spatřit. Vzpomínám, že toho času mi bylo ukrutně mizerně a s horečkou jsem courala přes celé město k Labi a zpátky. Nemoc na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila i na Eodix – auuuuu.

No, mám takový dojem, že zrovna tady se jedná o schůzi organizátorů a přidružených mrtvol (moje nazelenalá namrzlá maličkost), kde se probírají strašně důležité věci, jako co se nakoupí na oběd a kde jsou vlastně hajzlíky.. ehm, samozřejmě příběh, denní rozvrh a dolaďování questů. Tvářím se přátelsky, ostatně jako vždy, když jsem na špatné straně objektivu. A jistá si moc nejsem, ale jde pravděpodobně o Eodix 2005, ten s Bahnem a prachem z cest, temnými templáři, kteří se vždycky v noci nenápadně shlukli nejlépe hned u tábora a upadající světlé víře. Hrála jsem upírku a pěkně si zarubala. To bylo ten den, kdy jsem kvůli té prašivé horečce pomalu ani nevylezla z údolí, do kterého to bylo daleko a hlavně hluboko.

Ó, ano. Toto je přátelská návštěva u Dáji, slavné lesometnice, hraničářky, vikomtky a kdovíčeho ještě.. jó a múzy, pozor. Inkvizitor by mohl vyprávět. Člověk si při takových návštěvách příjemně odpočine, sežere na co přijde, podělí se o to, co má a co mu přebývá a pokecá o temných událostech v ještě temnějším hvozdu. Doufám, že oceníte mou kombinaci – kouzelná krabička na pohyblivé obrázky plus jedenapůlručák, který se dá prakticky nosit jedině na zádech, pakliže nejste dvoumetrový klátinoha nebo nemáte ruce navíc. Foceno na Eodixu 2006.

Původně jsem tato larpová rezidua měla na stránce about-me, ale jsem věčně nespokojený tvor a absence informací, které beztak zajímají akorát mě, mi vadila. Zde vidíte promrzlého kameramana ve verzi neokostýmované, za to jsem vytahala všechny šátky a mikiny, co jsem tehdy vlastnila a obalila se do nich, protože byla opravdu ukrutná zima. Jedná se o jeden z večerů před příjezdem hráčů, kdy se probírá příběh, zkouší se kostýmy a organizátoři jsou vesměs ještě stále nadšení, ale už ne tolik, protože nám lidi začínají chybět do počtu. Tento rok existoval scénář i larpové noviny, což byl zase krok kupředu. Scénář se plánoval už dřív, ale nějak to nevyšlo.

Oficiální zkouška kostýmů a oblíbené focení, probíhající na loučce u králova trůnu – máte si pod tím představit hrad s hradbami, honosné sídlo, my měli jen párty altánek, ale vystačili jsme si. A skládací dřevěný trůn se občas vtipně rozkládal a popojížděl, i s tím jsme si poradili… jste si. Já jen běhala kolem a dokumentovala jak o život. Bavilo mě to. Když se do toho člověk po pár dnech dostane, udělá i pěkné záběry bez rozklepaných rukou, proto by bylo lepší začít něco točit pár dnů před larpem, aby se člověk zbavil nejistoty z doby, kdy kameru v ruce neměl. Ale to je jen takový postřeh. Dnes (2010) koukám po internetech a trailery i filmy už jsou zcela běžné. To za našich dávných časů… no nic.

Fanoušci Monty Pythonů by měli vědět, že se koukají na parodii Ministry of Silly Walks. Kouzelník Glain se snaží tímto stylem vyjít kopeček a alchymista mu pomáhá. Následovaly parodie na Červeného trpaslíka a další kultovní hity televizní – především britské – produkce. Během Eodixu 2006 se odehrála nesčetná hromada vtipných situací a scének, od poněkud natvrdlého krále, přes prohnaného rádce, mistra Nekrromanta, naštvanou ledovou saň, ohnivého Eledementála, co ukradl ohnivou vodu a domlouval se stylem „hu, hůůů, hu, hůůů, huéé“, teorii chlazení piva zapálenou záclonou až po vyšinuté upíry, tajemný podnik s názvem Ass & Syn (doufám, že to vidíte, pro pomalejší – assassin, aneb oficiálně legálně pohřební služba, už fakt nevím, „tajně“ – cech vrahů) a mantikoru, co sežrala medůzu, kvůli které dobrodruzi celý den úplně zbytečně vyráběli zrcadlo průhledné jen z jedné strany z materiálu, ze kterého má kouzelník postavenou celou věž – klacíky s provázky na louce nad táborem.

Kostýmek – můj návrh, kamarádka spíchla dohromady, neb měla skill i drsný šicí stroj. Toho rána jsem si brutálně namočila vkusné larpovní botky, musela jsem si tedy navlíknout nevkusné sportovní křusky, neb mi mrzly haxny, ale nikdo to nikdy nedokáže pochopit. Kostým se naprosto nehodí do lesa, kde roste převážně ostružiní, pokud si pod něj nevezmu gatě, nebo aspoň ony úchylné kamaše, co nosí převážně chlapi a pak to vypadá… úchylně ;). Taktéž jsem běžně nestřílela z luku, šlo většinou jen o kratochvíli během nicnedělání. Obvykle jsme se jako organizátoři zdejchli s proprietama do temného lesa a tam se přehadřili do podoby nějakých bestií, nebo jsme provozovali pekelné rejdy ve stylu – rozvěsíme po celém lese pentagramy (chudáci turisti), protože tak konáme pod vlivem temných sil. Jakožto vesničané jsme vždy tvrdili, že jdeme cepem okopávat lesní okurky, co rostou jedině v těch nejtemnějších stínech. Přeberte si to. Mimochodem je to můj první larp z roku 2003 a vzpomínám jak Míra lezl v noci do stanu a vůbec se mu nedařilo sfouknout olejovou lampu, pořád tam tak byl na čtyřech a foukal tím směrem, ale to pivo… vtipná scénka.

Víkendová bitevní rubárna v oudolí kdesi kolem Čáslavi, kam jsme se nakonec vrátili s Eodixem 2007. Tentokráte se jednalo o podzimní Barbarii 2004 a to vám povím, že jsem si ji náramně užila. Přijely jsme ještě s Katkou, Kathy, Helčou a Dájou a musím si tu akci vynachválit i když jsem v té době byla ještě pěkná lama a jsem lamou dodnes. Na Barbarii jsem nebyla ani jako org, ani jako kameraman ale hráč, nakonec jsem stejně skončila ve skupince CP, lidí z mlhy, kteří terorizovali dvě znepřátelené grupy piktů a medvědů, protože se nám cpali na prastaré a posvátné území, které jim nepatřilo. Táhla jsem asi tři meče, takže jsem mohla směle popůjčovat, ale ta cesta! Narvaný vlak, tunová krosna, tuna zbraní – ufinky uf. Přesto to jsou zážitky a okamžiky, které se nezapomínají a koho by to zajímalo, jsou tu i podrobné reporty z larpování a nevadí, že tomu třeba nerozumíte a jste líní.