Ticho. Tak strašné ticho, nasycené lidskou zlobou a nenávistí. Tma. Zdá se, že přichází a odchází jako mořské vlny se svou vražednou pravidelností. První záblesk bílého světla a pak několik dalších. Mísí se s neznámými obrazy. V dálce byl slyšet nářek, který se rychle ztratil v řinčení kovu. Bílé světlo, které ještě před nepatrným zlomkem času oslepovalo, náhle zmizelo. Vtáhla jej do sebe temnota, která halila starobylý hvozd, vzdálený několik dní cesty od posledních obydlených krajů.

Vítr si pohrával se spadaným listím mezi staletými zkroucenými kmeny stromů, jejichž větve čněly nad bitevní vřavu jako zlámané pařáty, chystající se uchvátit nepozornou oběť. Nepřinášel žádný čerstvý vzduch. Proháněl se při zemi a cestou nabíral jen její zatuchlost… a pach čerstvé krve, která prýštila z ran mnoha udatných bojovníků. Jako jediní měli tu odvahu postavit se zlu, které terorizovalo jejich vesnice a nedávalo jim možnost úniku do bezpečnějších končin, chráněných mocí elfů. Temný pán, jenž vládl mocným kouzlem, udělal ze všech, kteří se pokusili uprchnout, své odporné sluhy, zbavené vůle.

Nyní ti, kteří bojovali na staré lesní cestě, pomalu ztráceli víru i naději na přežití. Řady dříve početné družiny bojovníků již značně prořídly. S přibližujícím se soumrakem sílila moc temného pána.

Další muž padl, zasažen do spánku dvojsečnou sekyrou. Na okamžik se rozhostilo přízračné ticho. Dvoumetrová postava se nad tělem zemřelého pozastavila. Michael pohlédl na posledního z bojovníků, který se právě vymanil z obležení temných přisluhovačů. Jeho hraničářský oděv byl zbrocený krví. Mladík těžce dýchal. Držíce se sotva na nohou znovu pozvedl svůj meč. Stál tváří v tvář největšímu nepříteli – sám. Napjatě čekal na jakýkoliv jeho pohyb.

Michaelovy dlouhé černé vlasy se lehce vlnily v bezhlučném vánku. Jeho těžký kožený plášť se ani nehnul. Síla přirody na něj nestačila.

‚I ty jsi jenom člověk. Magie si volí svého sluhu, není to naopak…‘ Hraničář se ztěžka nadechl. Na svého protivníka však nijak nezapůsobil. Ten si byl sám sebou příliš jistý, než aby dal nějakou váhu hraničářovým slovům. ‚Co o tom ty můžeš vědět. Jsi tak mladý a hloupý.‘ Pronesl pohrdavě nad tímhle mládětem z divočiny. ‚Proč tyhle lidi chráníš? Sami tě mezi sebe nechtějí. Mají strach. Ty a tvá podivná dušička… Mohl bys na mé straně mnoho dokázat.‘ ‚Proč? Poznal jsem něco, o čem ty nemáš ani potuchy.‘ Mladému hraničářovi se málem podlomila kolena. Boj jej k smrti unavil.

‚Váš rod je ztracen!‘ S tím výkřikem se vrhl na mladého muže. Těžká sekyra jen o vlásek minula mladíkovu hlavu. Další úder však mířil přesněji a jen stěží se mu podařilo útok odrazit. Na čepeli jeho meče se objevil hluboký zásek. Nezaváhal, sebral své síly a elegantní otočkou se dostal za protivníkova záda a silně se rozmáchl. Náraz vymrštil sekyru Michaelovi z rukou. Hraničářův meč se nárazem roztříštil na mnoho malých úlomků. Jejich ‚déšť‘ se na okamžik zatřpytil a prozářil přítmí lesa. Ustoupil o pár kroků vzad. Jílec mu nekontrolovatelně vyklouzl z dlaně. Michael ze svého pláště pohotově vytáhl dlouhou dýku s úzkou čepelí. Bleskově ji zabodl do hraničářova těla až po rukojeť. Minul srdce. Pootočil zbraní a vytrhl ji z rány ven. Mladík vykřikl bolestí, zády narazil do kmene stromu a svezl se na zem. Jeho oči se bolestí zkalily slzami. Na rtech se mu zatřpytila krev. Přes mlhavý závoj zachytil Michaela, jak se nad ním sklání, aby dokončil co začal. ‚Tvá krev je mým životem…‘

‚Nei! Nearë!‘ Skrze přítmí hvozdu se k nim prodral výkřik. ‚Taryo, ne…‘ hlesl Nearë. Vyděšeně vzhlédl po směru zvuku. Dívka se rychle přiblížila a s krátkou útočnou dýkou šla Michaelovi přímo po krku. Než stačil zaregovat, její drobná bílá ruka se mihla těsně kolem jeho hrdla a zanechala za sebou silně krvácející rýhu. Smrtelně ranila samotného posluhovače zla. Slábl rychle. Stáhl se zpět do temného příkrovu lesa a zanechal za sebou krvavou spoušť. Rostliny pod jeho rudými dotyky jedna po druhé odumíraly…

Nearë ztrácel vědomí a mnoho ze svého okolí již neviděl. ‚Taryo, jak…‘ rty se mu lehce zachvěly. Myslel si, že ji zanechal v bezpečí u jejího lidu, daleko odsud. Tarya se posadila do navátého listí a svým sametově šedým pláštěm zakryla Nearovo prokřehlé tělo. Jeho hlavu položila do svého klína. ‚Neopustím tě, tak zněla má slova, avšak přišla jsem pozdě…‘ odmlčela se. ‚Nearë, bojím se, že mé léčitelské umění na zranění černou čepelí nedosáhne…‘ ‚Chci, abys věděla…‘ přerušil ji přerývaným hlasem. Snažil se překonat nesmírnou bolest,aby mohl ještě promluvit. ‚..že jsem s tebou chtěl být… jsi mým světlem v temnotách, které se probouzí a sílí…‘ ‚Neodcházej… ne… Nearë…‘ Hleděl jí do očí, ale už tu nebyl. Dlouho jej něžně držela v náručí, jako kdyby jen spal… Bílé světlo, odrážející se v jejích slzách sláblo, padla tma a tento čas posledního setkání již dávno minul.

Jsou to vzpomínky, které se neztrácejí, vzpomínky, které mi pomohly udržet směr. Tím směrem je pomsta. Udělal ze mě svým činem to, čím se stal on sám. Kráčím pod aureolou luny, čekám. Ten čas je blízko. Jeho dny se krátí a on to moc dobře ví. Nearë už není, není ani Tarya, taková jaká bývala za těch dnů. Vše, pro co jsme žili, se obrátilo v prach. Je už jen konec a pak blažená nicota. Jeho krev nasytí mou touhu…