Vampire nás zavede do hororového světa původně stolní hry na hrdiny od společnosti White Wolf. Nihilistic Software si dali za úkol tuto rozsáhlou hru zpracovat do počítačové podoby a já vám teď povím jak moc se jim tento počin povedl nebo nepovedl.

Barvičky oživují i podzemní kobku.

Dějistě první poloviny hry vás zavede do staré Prahy a Vídně. Je dvanácté století, jmenujete se Christof Romuald a toho času dlíte ve službách Bohu. V bojích na Moravě vás potká zbloudilý šíp, který vás přivane pod ruce milosrdné sestry Anežky, do které se beznadějně zamilujete. Její nadřízený, biskup Gíza, to nevidí nijak zvlášť rád a ani vy si svého citu k Anežce moc neužijete. Jste totiž rozhodnut pomoci Pražským vymýtit starý stříbrný důl od zla, které v něm sídlí. Vaší velice úspěšné mise si všimne sorta upírů – konktétně Brujah Clan a jeho pražská vůdkyně Ecaterina a dlouho vás ve spárech lidskosti nenechá. Když se z vás stane upír, nezbyde vám nic jiného, než se drahé Anežce pokud možno vyhnout. Její zmizení však odstartuje příběh, který následujete až do roku 1999, kdy se po nehodě na Vyšehradě probudíte ve skladišti Leopoldovy společnosti, která zkoumá jevy neznámé a děsivé. Takový jeden jev jste právě vy… Po peripetiích, zradách a znovustřetnutích se starými známými z Prahy a z Vídně se dostanete ke konci a k finálnímu bosovi Vukodlakovi, který se má stát vládcem v novém miléniu. Na základě svých posledních rozhodnutí se také přehraje náležitý závěr hry. Konec si můžete vychutnat hned ve třech provedeních. Bohužel však příliš nezáleží na tom, jak jste se chovali po celou hru, alejbrž jenom vysloveně na výběru odpovědi posledních otázek a posledních činů.

Táhnu se jak smrad. Ostatní už vytuhli.

Autoři se snažili převést komplikovaný RPG systém stolní hry, který je však ve výsledku docela ořezaný, disponuje velkým množstvím upířích disciplín, z nichž využijete jen opravdu malé množství a mnohých z nich si ani nevšimnete. Mně třeba vyhovovalo zrychlení pohybu, při nudných a stereotypních bojích, nebo pařáty, které jsem si vykouzlila a posléze jimi efektivně likvidovala nepřátele jednoho za druhým. Mlha je také fajn a není nad to se levelem táhnout jako ten smrad (zelený, pomalý), je jich opravdu kvantum, znáte jistě také ohnivý prstenec, fireball, okouzlení či bloodhealing a další. Kdysi mi vyhovovalo měnit se ve vlka, ale dneska už mě to tak nebere. Levelování síly, inteligence, obratnosti a ostatních atributů je na denním pořádku avšak probíhá jen, pokud zdárně dokončíte quest nebo ve vaší skrýši, obvykle, když klepnete na rakev, tedy při odpočinku. U jedné postavy mě ruční přiřazování bodíků k vlastnostem ještě vcelku baví, ale možnost automatického levelování by se docela šikla, obzvlášť když chcete ošéfovat celou grupu. Ve hře se povalují také knihy, ze kterých se naučíte nové skupiny disciplín, stačí si je přečíst (např. Tome of Dominate, Tome of Serpentis, Animalism a další). Tyto nové skupiny vám umožní učit se disciplíny k nim vázané. Skupina Mortis vám například umožňuje přivolávat si na pomoc duchy (Summon Soul) a pokud tuto disciplínu máte na vyšší úrovni, nemusíte se spokojit jen s jedním slabým duchem, a tak to funguje u všeho, ovšem každé použití disciplíny sosá drahocennou zásobu krve.

Ten hafík, to jsem já, vážení.

Ukládání hry probíhá ve skrýši kliknutím na upíří anch. Skrýš je samozřejmě pokaždé jiná, jednou ji máte umístěnu ve sklepení Univerzity, ve Vídni ve sklepení starého kostela, v Londýně u nějakého generátoru na břehu řeky, v New Yorku zase u počítačového magora Dev/Nulla. Toto ukládání není moc dobře vyřešené, vzhledem k tomu, že některé lokace jsou opravdu rozsáhlé, na dlouhé lokte a nepřátelé tuzí. Můžete ještě použít kouzlo (svitek, nebo disciplínu) Walk the Abyss, která by vás měla přenést do útočiště, ale to také nejde všude a pořád. Je velmi nepříjemné procházet všechny úrovně daného místa pořád dokola. Navíc, při přechodu z jedné lokace do další se hra sice automaticky uloží, ale přepisuje se stále jeden save, když dojde k nějaké chybě je na roztřískání klávesnice pokud je tento jediný autosave poškozený!

Postupem hrou k sobě dostáváte i společníky Wilhema, Serenu, Erika, Pinka, Lily a další. Jsou to typičtí zástupci herních stereotypů. Erik je klasický osvalený bouchač, síly má mrtě, za to inteligence nic moc a i ten výraz ho vykresluje jako klasického moulu-hromotluka. Serena naopak je trochu chytřejší, ale její síla je tak ubohá, až mi jí je líto. Vždycky dostala jako první brnění, meč a hlavně bodíky k síle, ať k něčemu je. Všimli jste si, že hra je plná střelných zbraní? Kuše, luky, později pistole, samopaly, plamenomety… Pěkné. Variabilita zbraňových systémů je fajn. Jenže, když vidíte, jak se vaši společníci snaží střílet skrz zeď, plýtvají municí o stošest, zbraně samotné jsou pomalé a nedobře navržené, pak si jen poklepete na čelo a zase sáhnete po pořádném meči – tedy já to tak udělala. Bouchačky jsou dobré akorát na čumendu, ne k používání.

Chumel nepřátel, hlavy padají, krev stříká, vyznáte se v tomto zmatku?

Armorů a hadříků je ve hře habaděj. Pokud máte dostatečné množství penízků – tedy prolezli jste všechny sudy, bedny, obrali všechny obludy, pak si můžete nakoupit u kováře opravdu pěkné kousky. Později se samozřejmě dostanete do shopu se zbraněmi, ty lepší kousky má prodavač chytře schované za posuvnou zdí. Zbraně jsou parádní a když pak u rytířů (Teutonic base) najdete nabušený meč, nevzdáte se ho ani v nové době. Tedy možná, to už záleží na vás. Christof se s ním parádně ohání, naučil se i pěknou otočku, a když k tomu přidáte disciplínu Celerity, hlavy jen létají, pajduláci se klátí a ještě stíhají popoběhnout než narazí do zdi nebo upadnou na zem. A ano, krev stříká. Pro slabší povahy: v menu existuje možnost krev si vypnout. Přesto jsou boje neustále se opakující zběsilá klikačka, vedoucí k frustraci. Jak si hra počítá zásahy, to nevím, nesčetněkrát můj meč prolétl tělem nepřítele a on si ani neškytl. Počítání těchto kolizí asi někde vázne. Zatímco ti zmetci se kolem vás shluknou a nebojí se proti vám použít ty samé a ještě mnohem rafinovanější disciplíny, které vás zmrazí, okouzlí, dovedou vás k šílenství a vy pak rafete všechny kolem a nemůže postavu ovládat. Tohle zamrzí, protože když zdechnete (nemá-li někdo možnost vás oživit svitkem nebo disciplínou Awaken), musíte se s tím vším krkat znovu. Nemáte-li v batůžku hektolitry krve, krvavé perly nebo krvavé kameny, pak vám bude opravdu hodně ouvej. To byste ale nebyli upíři, pokud byste nemohli někoho vysosat. Jsou i tací, jenž se nechají vysosat dobrovolně, pokud je tedy nezabijete. Pít krev se vyplatí i z nepřítele, který je slabý a není kolem nikdo, kdo by vás při tom urubal. Ne vždy si ve hře můžete opatřit dostatečné množství krve, když už vezmete nějaký quest, je dobré vydat se za Unornou do Zlaté Uličky (ve Vídni je to shop Zelená Žába, v New Yorku New Moon a v Londýně si obchod najdete také) a nakoupit u ní krve co to dá. Skleněné baňky s dlouhým krkem vás moc nevyléčí za to krvavé kameny jsou i na několik použití a jejich účinek už za to stojí. Jsou však drahé a poměrně vzácné, jak už to tak chodí. Nejvíc jich najdete v Ardan's Tremere Chantry kde se vyskytují v barevných kruzích na podlaze jednotlivých místností, stačí jen do kruhu ve výklenku vlézt a máte-li štěstí vypadne vám šutřik. Nemáte-li štěstí vysype se na vás roj hopperů, wraithové a podobní, kteréžto je docela opruz upižlat, vzhledem k jejich přízemní postavě a vaší neschopnosti se trefit. Nepřátel najdete skutečně fantaskní sbírku od ghůlů, přes gargoyly, po nosferatu a v neposlední řadě i pracovníky laboratoří Leopoldova institutu.

Unornin obchod s lektvary a jiným magickým harampádím.

V pozdější fázi hry bývají nepřátelé obzvlášť nepříjemní. Tihle Tremerští kněží si umí vyvolat pomocníčky, nerozpakují se vás vysosnout, dohnat k šílenství nebo do vás pálit jeden blesk za druhým. Co se týká vaší skupiny dobrodruhů tak ti jsou opravdu zadubení. Můžete je ovládat jednoduchými příkazy – bojuj, zůstaň, braň nás (trochu jsem to zjednodušila, psíci prominou), ale tyto módy nejsou dostačující, respektive v jednom případě jsou moc flegmatičtí, ve druhém moc agresivní a utíkají, aby se nechali v hloučku nepřátel porubat a takový, který by je nechal někde odstavené není a oni za vámi pořád poběží jak psíci a to i v lokacích, kam plně praží slunce (ve Vídni si užijete), když se zastavíte ve stínu, oni zakempí na sluníčku a během krátkého vyřvávání prostě shoří. Agresivní mód vám může znepříjemnit existenci v ulicích měst, kdy se spolubojovníci vrhají na stráže a tak podobně. Když omylem někoho rubnete nebo sešlete jeho směrem destruktivní kouzlo (omyly se prostě stanou, to mi věřte) tak se na něj sesypou jako vosy. Jindy zase naopak koukají jiným směrem než vy a nechají vás na holičkách. Nejhorší na celé věci je fakt, že path-finding tady nefunguje. Tudíž se zasekávají o všechno, i o sebe, zavazí v chodbách a jediné, jak se z toho dostat, je neustále mezi nimi přepínat a popocházet ručně. Mnohé levely jsou navržené tak, že se z úzké chodby prostě nevymaníte. Jsou také velmistři v tom, že se prostě nechají hned zkraje zabít a vy se pak nikam nedostanete, protože to bez podpory neuhrajete.

A ani vámi ovládaný charakter na tom není o moc lépe, jenom ujít dva kroky za oltář může postavičce činit nebývalé potíže a to takové, že se prostě kousne v pohybu krok doleva, krok doprava a tak pořád a na jednom místě. U předmětů, které leží na policích nebo na stole platí, že pokud nedojdete až k němu, nebudete ho sto sebrat. Ty, které se válí na podlaze postava najde v pohodě a v pohodě je také sebere. U point and click akce je tohle docela na rupnutí v bedně.

Hospoda ve Vídni: tři upírky a jejich večeře.

Všechny věci se vám ukládají do minimalisticky pojatého inventáře. Musíte si velice dobře promyslet, co potáhnete a co vám k ničemu nebude. Meče a brnění můžete prodat u kováře, ale zaplácnou většinu prostoru, který je také třeba pro healovací lektvary. Časem zaplníte všechny inventáře postav a pak vám nezbývá než vše ostatní odhazovat. Peníze bude asi lepší získávat z drahých kamenů, které zaberou jen jeden slot a je vystaráno, jenom škoda, že se ty věci neseskupují právě na ten jeden slot, i když na druhou stranu pokud se chcete přiblížit realitě a mít opravdu přísná pravidla, pak batoh asi nebude mít rozměry zaoceánské nákladní lodi. Přemísťování věcí je také trošku na štíru, protože postava, které chcete třeba předat láhev s krví, nebo šťít, který už neunesete, musí být maximálně pár metrů od vás, když takhle někde bojují nebo se někde zaseknout, musíte si je prostě jít najít a obstarat a hlavně mít je v neutrálním módu, ať vám neutíkají. Když se dostanete do svého útočiště, nerozpakujte se z batohu vyhodit všechny zápisníky, poznámky a podobné blbiny, které nepoužíváte. Na podobný nepořádek tu máte svou truhličku, nic se vám z ní neztratí, nebojte.

Leopoldovo doupě. Zrovna se cpu, tak mě nerušte.

Možná jste zvyklí z pořádných RPG her (namátkou třebas Baldur's Gate, Fallout, Zaklínač), že máte k ruce mapu a podle ní se orientujete. Tady sice mapa je, pěkně namalovaná, ale na ní jsou vyznačeny pouze stěžejní body, jako Pražský hrad, Zlatá Ulička, Univerzita, městské brány a to je tak všechno. Nikdy pořádně nevíte, kde vlastně stojíte a kterým směrem koukáte. Kompas v HUDu není. Pokud se vyskytnete poblíž některého z těchto stěžejních bodů, značka zezelená, ale i tak budete zpočátku poněkud zbloudilí než si zafixujete spletité uličky, které jsou si tak podobné. Co se týká level designu míst, kde máte plnit úkoly, jde převážně o několika úrovňová bludiště s velkým množstvím chodeb, odboček a schodišť. Když jsem to hrála poprvé, bloudila jsem než jsem přišla na systém jakým jsou místnosti v jednotlivých místech uspořádány (Josefovy tunely). Jinde zase takové potíže mít nebudete. V takových levelech se komplexní bludiště vyměňují za tužší nepřátele a tudíž je postup jimi stejně zdlouhavý (Židovská čtvrť se svým golemem). Nevyplácí se běžet napřed a vpadávat do místností bez nějaké té přípravy (Haus de Hexe). Emzáci umí lézt i ze země a ti co nelezou, ti zase mají destruktivní vlivy na psychiku vámi ovládaného charakteru (Tremere Chantry, Setite Brothel).

Giovanni's Wa­rehause, tady si v úzkých chodbách užijete své.

Animace jsou trošku toporné a prkenné. Postavy zakopávají o vlastní nohy (zasekávají se na místě), pobíhají v podivném předklonu a neoplývají příliš dobrým mapováním textury. Je to jen placka na povrchu, nesnažící se jakoukoliv trojrozměrnost ani simulovat. Na novější vychytávky jako sub-surface scattering, odlesky a stíny rovnou zapomeňte. I tak byla hra pěkná, detailní, grafika starého města za ten pohled stála a ve Vídni se předvedla v nejlepším světle. Jak už je ovšem zvykem, některé levely jsou po grafické stránce slabší – například klasické skladiště nebo důl. Ty lepší, kde asi autoři vypotřebovali svou představivost, najdete namátkou třeba v Tremere Chantry, kde vám sestup po zakrouceném schodišti osvětlují přízračné lampičky, rostoucí z kmenů stromů. Opuštěná London Tower pak v novověku připomene staré dobré časy středověké Prahy. Nevím, tyto přechody do nové doby mi nikdy moc neseděly, ještě by se dal překousnout onen Setite Brothel, ale povětšinou šeď, možná až na masovou katedrálu, která je taktéž psychedelicky zpracována a tunely pod ní jsou skutečně tvořené masem, tam ale musí panovat puch. Ble. Najdou se i další lokace, které jsou opravdu pěkné, často jde hlavně o interiéry obchodů s lektvary, kde to pableskuje barvičkami a tajemnem.

V tomto složení dokončíte hru – Christof, Lily, Samuel, Wilhem.

Ještě jsem se nezmínila o rozhovorech a cutscénách. Možná bych ani neměla, protože na každé stránce se dá něco najít. Cutscény obsahují nudné dialogy, kdy jen zřídka nějakým způsobem reagujete a obvykle máte stejně na výběr jen dvě možnosti, které ovšem na vašich atributech, či na okolním ději stejně nic nezmění. Ať už se rozhodnete tak či tak, vaše reakce nebude mít přílišný vliv. Dialogy jsou předlouhé na to, že se v nich pomalu nic nedozvíte, jenom se zbytečně plká o ničem. Tuto stránku se autoři rozhodli zcela ignorovat, protože mluvit tam můžete s málokým a jen když hra dovolí. Postavy v cutscénách v enginu hry nehýři hereckým nadáním a někdy je lepší je jen honem rychle odmezerníkovat, pokud se tedy nevyžíváte v neskutečně natahovaných monolozích. Slohově jsou vyvedené, což o to, přesto mi připadají jako několik retardérů za sebou a uměle tak zpomalují hráčův postup. Renderované filmečky jsou mnohem kratší, za to alespoň k něčemu vypadají. Většinou se však jedná jen o krátký vizuální přechod, jako západ slunce, připlutí do New Yorku nebo jednotlivé závěrečné scény, na kterých už si dali autoři přeci jen více záležet.

Soundtrack se může pochlubit vynikajícím zpracováním. Hra je na svou dobu opravdu hezky ohudebněná a každá lokace má své specifické hudební téma. Stejně tak zvuky bojů a okolního prostředí jsou vcelku přijatelné. Co akorát působí poněkud mrtvě, znuděně a toporně jsou skřeky různých bosů a výše zmíněné dialogy.

Jeden z alternativních konců.

Vampire the Masquerade: Redemption se jako hra založená na perfektní a komplexní předloze příliš nepovedla. Pokud pominu předlohu, přeci jen získává nějaký bodík za mnohé z disciplín, grafiku, hudbu a chladné zbraně. Stránka RPG je slabší. Dále má mínus za neschopné spolubojovníky, frustrující klikání během bojů a věčné záseky v úzkých prostorách. Příběh je u VtM:R docela klišovitý, dialogy poměrně uspávající, přesto se k této upířině čas od času vrátím, abych si zaběhala po středověké Praze.