Lenka 'Trinity' Voráčková

Vpravdě přišla jsem k tomuto titulu ani ne tak náhodou. Upíří tematika je svou temnotou i svým vlastním světlem veskrze dosti zajímavá. Jenže…

„Kdysi za časů dávných, v zemi daleké, v městě velikém, zločinem a vášní obestřeném, začala má pouť. Jmenoval jsem se Christof a toho času jsem dlel v službě Bohu. Krvavé službě, jíž jediným cílem bylo vysvětlit všem neznabohům, samozřejmě ostřím meče, kterýžto Bůh je pravý a jakéže náboženství je správné. Na Moravě mě však potkal zbloudilý šíp, jehož nemilosrdným osudem bylo zavát mě do středověké Prahy. A tady jsem ji potkal, Anežku. Milosrdnou sestru, která mě přivedla zpět k životu. Ten se měl ale brzy změnit a já propadl peklu. Tehdy jsem byl zcela pohlcen v sebelítosti a neviděl mocné výhody svého nového bytí. Stal se ze mě ‚zasvěcený‘, chcete-li upír a té noci začal můj skutečný život ve službách mocné Ecateriny…“

Plameny nedělají upíří pleti dobře.

Vskutku, předchozí VtM: Redemption, vydán léta páně 2000, oplýval velmi tematickým intrem, příjemnou atmosférou středověké Prahy, pěknými animacemi a kvalitním hudebním doprovodem. Už tehdy někteří z nás pobíhali po nocích venku, zcela spoutáni osidly LARPu, kterýžto byl zajímavým světem původně stolní hry bezkonkurečně prodchnut. Všemocné RPG mě potěšilo, jeho tři různé konce vybičovaly k opětovnému hraní. Jenže pak přišla dlouhá pauza, jíž završilo cosi zpotvořeného s podtitulem Bloodlines. Zabugovaná gamesa, podivné menu, některá zmršená in-game videa a jiné drobnosti. Na předchozím díle se mi líbily Praha a Vídeň ve svých středověkých podobách. Kdežto novodobé městské aglomerace Londýn a posléze tradiční New York (kde musí končit snad každé dílo) už vzaly za své a nijak mě nenadchly. Jediné, co mělo atmosféru v pozdější fázi hry, byla jednoznačně London Tower, protože zase odrážela staré dobré časy. S bojovým systémem a kamerou už to bylo slabší, takže vás některé (spousta) boje mohly dost nudit svou sterilitou a jednotvárností. Posuňme se k novému dílu.

Ve strašidelném hotelu nalézáte vzkazky o dávném masakru.

Jak už je pro lidstvo L.A. příznačné, uvolněné mravy vás dostanou do postele s někým, z koho se vyklube krvesaj. Než vám secvakne, kde jste a než stihne doznít kýčovitá věta ‚I want to show you something…‘ Mají vás princovi pohůnci a váš tvůrce umírá na pódiu v jakémsi divadle. Princ vás nechá na pokoji a vaši způsobilost k upírství prověří v nadcházejících questech. Popravdě, vůbec se mi ten nafoukaný panák v saku nelíbí a pokud to bude jenom trochu možné, budu se ho snažit co nejdříve eliminovat, jenže co s tím jeho nabušeným bodyguardem. Začínáte jako nic. Upíří pískle, kterému ještě teče krev po bradě (jako v těch divných filmech, kde zlo /rozuměj člověk/ vždycky nějakou záhadou zvítězí nad prastarým a mocným vládcem temnot). Princ vás pošle do pěkných sraček a vám musí zákonitě dojít, že nečeká váš návrat. Jenže není to jen on, kdo si z vás touží udělat obětního beránka, chlapíka pro všechno (samozřejmě hraji za upírku) atakdále. Máte možnost se z některých situací vykecat. Díky otevřenosti charakterů můžete všem teoreticky zaběhnutým hodnotám (že prý se může ze všeho vykecat jen ženská) učinit přítrž a zcela prakticky všechny mlátit hlava nehlava. Váš charakter je samozřejmě ovlivněn výběrem klanu. Chcete-li býti spíše drsní bouchači, půjdete do animálních Gangrelů, ale je to úplně jedno. Můžete zvolit také Malkavian Clan, Ventrue, Nosferatu, Tremere, Brujah či Toreador. Liší se nejen vzhledem ale i unikátními schopnostmi a kouzly.

Cítíte-li se být novým Mitnickem (časem upíra toho jména skutečně potkáte), bude vás zajímat hackování (ne háčkování!), shledáte-li v sobě tiky z dob Thiefa, soustředíte se na otvírání zámků. Chcete-li si zadovádět, půjdete do svádění. Ostatně tahle hra není pro děti do 18 let. Ve hře jest užíváno mluvy, za niž by se mohl i dlaždič červenat, zjevně proto. Svět, tedy L.A., je rozdělen na několik městských čtvrtí, které se vám budou postupně odemykat. Questy vás mnohdy zavedou i mimo tyto čtvrti a nevyhnete se ani oblíbenému prolézání kanálů, v nichž žijí bytosti vpravdě silné, ale vy je jistě přechytračíte. Jeden takový hajzlík – Tzimisce – vám bude stát v cestě do smrdutých stok. Přivolává si k sobě jiné potvory, jež vás beznadějně okoušou. Tady kecy asi moc nepomohou, proto je lepší využít nabízeného kusu nábytku a zůstat pěkně nad zemí. V kanálech (King's Road) narazíte na první větší odpor, větší obludy i jejich větší množství, dobře se na ně nachystejte.

Krmit se můžete v temných koutech na dobrovolnících.

Když se projdete po prvních úkolech, všimnete si, že vás mnozí nabádají držet se kodexu Masquerade, je-li vám život milý. Kodex vám ukládá nevzbuzovat příliš podezření, nesmíte lidem zavdat příčinu, aby začali pátrat. O temném podsvětí nesmí nic vědět. Ve hře je několik zón, v nichž za a) smíte zabíjet; za b) nesmíte zabíjet a za c) nesmíte ani vytáhnout vercajk (hm). Všechny možnosti jsou správně a jestliže se dopustíte zločinů, budou se vám odečítat body Masquerade – je jich pět. Šestý průšvih jednoznačně znamená Game Over. S hříchy ubývá také Humanity. Nízké hodnoty vedou k bojovému šílenství, kdy ztrácíte nad svými útoky kontrolu a odskáčí to všichni kolem. Jak Maškarádu tak Humanitu doplníte díky některým questům či dobrým skutkům.

Když už si chcete na písečku Bloodlines hrát, chcete mít i pořádný kvér. Jenže. Tady mi náklonnost k chladným zbraním velmi posloužila. Sekyrkou upižláte větší počet protivníků mnohem rychleji a efektivněji (krvavěji, brutálněji… atd..) než kdybyste užili pistoli či brokárnu. Nejenže půl hodiny zaměřujete, ale obvykle míjíte, zatímco se grupa rádoby nabušených punkerů vždycky trefí. Zbraně též přebíjí smrtelně pomalu a tedy mě vedou k jednoznačnému závěru – jsou k ničemu. Když už máte štěstí a nepřítel oplývá pouze svými drápy, je tu další detail, jehož nikdy nevyužijete – blok. Uděláte to nanejvýš jednou a pak zjistíte, že to vede jedině k vaší záhubě. Gamesa vám nabídne dva úhly pohledu. Pokaždé, když jdete do boje, se vás samozřejmě na názor neptá a koukáte se hezky z pohledu třetí osoby. Jinak můžete libovolně přepnout i na jedničku. Nepřátelé jsou zadubení a nejde o nic jiného než zběsilou klikačku. Shrňme si tedy bojovou stránku – nic moc, jako by se chtěl držet zašlých kolejí z předchozího dílu.

Čekali jste dlouho?

RPG stránka na nás dýchne o něco čerstvější vzduch. Pokecáte si vrchovatě, zaquestíte si také měrou RPGčku příznačnou a své milované a hýčkané vlastnůstky budete s rozmyslem povyšovat. Expy získáváte hlavně za questy a tak je nepromrhejte. Úplně se vykašlete na cpaní draho vykoupených zkušeností do zbraní, nikdy nedosáhnete tak vysokého skillu, aby začala být střelba efektivní. Doporučuje se užívat jen v přítomnosti plechovek a jiných sestřelitelných věcí. Je zbytečné zdůražňovat, že questy jsou rozmanité a jedny důležité pro hlavní lajnu parádního příběhu a jiné podřadnější a ještě některé speciální. Na začátku se dostanete do klišovitého hororu v částečně vypáleném hotelu, možná se budete i bát. Jednak je něco jiného, v něčem podobném si zahrát a ne jen nečinně přijímat obraz všech těch Haunted Hillů, Haunted Sanatorií etc…, jednak se autoři skutečně hluboce inspirovali a převedli zmíněná díla do slušně frustrující atmosféry. Hrajte samozřejmě v noci. Jsou i questy méně frustrující a bohužel méně nápadité a více nudné, ale nemůže být vše zlato, co se třpytí.

Interiéry jsou zaplněné opravdu podivnými vzorky humanoidů.

Přehoupněmež se ke grafice. Hra fachá na Source enginu jako všeobecně známý Half-Life 2. Ovšem krásu HL2 pozbývá. To by snad ani tak nevadilo, kdyby gamesa i přes svůj průměrný zjev nevyžadovala brutální výkon. Člověk by čekal něco podobno TES IV: Oblivionu, přečte-li si krvavé HW nároky, jenže orgie se nekonají. Zatr… Xichty se povedly snad nejvíce. Lesk v oku, mimika na skvělé úrovni. Hlavní charaktery vypadají dobře. Ale dostaneme-li se k exteriérům, jsou takové neutěšeně hranaté, a to převážně v Santa Monice, jako by na nás dýchla dávná herní historie. V jiných čtvrtích přitom vypadají mnohem lépe. Mnohé dveře pro jistotu postrádají kliku, to kdybyste za ni náhodou chtěli vzít. Některé odlesky jsou již neměně zapečené do textury, trochu evokují představy dob prvního Maxe Payna. Dynamičtějších třpytů a lesků si naštěstí také užijete, scény se zase tolik mrtvě netváří a mnohá místa jsou řešena oku lahodícím stylem. Vaše ucho zajásá, neb hudební či dabingová stránka poměrně excelují.

Nezbývá než podotknout, že si autoři urafli větší krajíc, než pak mohli zkonzumovat. Naředěnost a nedoladěnost na vás dáchne každým bugem a téměř každým koutem. Nemůžu nekonstatovat, že ač na hře dělali hříšně dlouho, výsledek je spíše k pláči. RPG stránka a scénář vás potěší, jenže ohavná zabugovanost a některé primitivně vypadající textury zase otráví. Nelze než doporučit pánům méně chlastu a více práce. Že jde o Source engine ještě neznamená, že hra bude dobrá. Na zvučná jména nelze sázet. Všechny nedostatky ale vyvažuje atmosféra a již zmíněné pozitivní vlastnosti. Chcete-li hutné RPG s výborným scénářem a upíří atmosférou ve zločinem prolezlém městě, je Vampire the Masquerade: Bloodlines dobrou volbou.

S touhle vymóděnou pracovnicí si řádně pokecáte.

„Probouzím se ze spánku podobného smrti. Ve vzduchu se ještě tetelí zlatavý opar posledních paprsků slunce. V hrudníku mi řve hladové zvíře v jehož přehlušujícím ryku zapomínám překrásné obrazy ze snů. Ve snech můžete vše. Váš zrak není zahlcen pravidly živočišné reality a umožní vám spatřit bezmezné krajiny vskutku nadzemského vzezření, a ta hudba. Konejší mysl. Nejste schopni ji pojmenovat či pojmout, ale prostupuje vás očišťujícími tóny, jakoby zpívali samotní andělé. Říká se, že prý nemáme duši. Když něco nemá duši, je snazší se toho zbavit. Jenže je samotný člověk, který tak rád soudí druhé, schopen takových obrazů? Je lidská mysl schopna pojmout netušené tóny, které mi trhají srdce? Nevím, mám hlad a noc je mladá. Město čeká…“