Václavská pouť v Lovosicích 2011

Letos jsem si vybavila, jak jsme kdysi na svatováclavskou pouť vyrazili s flaškou medoviny a jak celá ta sladká mňamka celkem záhy padla. Jistě se to onehdá obešlo bez ostudy. Když tu ještě měli metalový stánek, kupovala jsem tam stahovák s ostny a pentagram na klíče (což jsem již poslala dál). Letos jsem měla chuť spíše na metlošovskou mikču s Iron Maiden (Ježíšku?), ale zase zvítězila obvyklá nenažranost a žízeň byla veliká, tak jsem ohadry jen mlsně obešla a zakotvila u stánku se staročeským trdelníkem, koblížky, pivem a dostalo se i na šunčičku od kosti.

Asi bych si tam šunku nekoupila, protože bych si jí ani nevšimla, ale když mi to přinesli až pod nos, nedalo se říci ne a bylo fajn si na chvíli dáchnout u dlabance. Pro tentokrát jsme pouť vzali z jiného konce. Vybičovali jsme se k brzkému vstávání, abychom se hned zkraje dostali na radniční věž. Venku panovalo letní počasí. Modrá obloha a sluncesvit zvěstoval celodenní horko, což bylo oproti minulému deštivému a studenému ročníku fajn. Zrána (asi tak okolo desáté hodiny) se ještě dalo sápat po schůdcích do výšin, aniž by člověk postával v dlouhé frontě, nebo polehával upravený tekutými procenty z okolních stánků.

Schodiště ve věži z podhledu.

Vskutku, přišli jsme a po chvilce jsme mohli vyrazit vzhůru, první schodiště je fajn, protože v něm nejsou žádné díry a je zděné. Půda je také fajn, ježto ji vcelku dost osvětlovalo slunce, deroucí se dovnitř všelikými okénky, u nichž byly přistaveny dlouhé dřevěné žebříky. Přelezli jsme trámoví a jali se.. nejprve fotit pohled odspodu vzhůru, pak jsme si s hrůzou uvědomili, cože se skrývá pod tou deskou na podlaze (díra kamsi dolů). Následovalo klasické dřevěné schodiště po obvodu věže, které sestávalo z poměrně úzkých schůdků, po kterých musíte chodit trošku šejdrem, aby se tam vaše bagry vešly. Nahoře se nachází skříňka s hodinovým strojem a u ní, pro velký úspěch, zeje v podlaze další díra, skrze níž můžete nahlédnou do hlubin, které jste tak složitě vystoupali, nalepení k obvodové zdi.

Najedla jsem se, než jsem vyrazila, ale i tak na mě padl parkinson a jakási hrůza z hloubky pode mnou. Pokud to mohu srovnávat, měla jsem oproti minulému výstupu trochu nahnáno. Ano a u stroječku ve skříni jsou poslední schůdky. Klasické oblíbené točité schodiště, které nesmíte moc zblízka zkoumat, protože je někde zábradlí přerušené a některé schůdky značně nahlodala koroze. Po cestě jsme se ještě vyhýbali různým tyčím a pomalu, protože se občas nebylo kde držet, vylezli až na věž. Podotýkám, že nahoru se vejdou tři lidé, čtyři už jsou moc a pokud se za vámi někdo cpe, aniž by počkal než slezete alespoň do mezipatra, pak to tam dole rozhodně někdo neukočíroval.

I tak jsme se krásně pokochali výhledem do krajiny, pohledem dolů do ulic a nafotili, co šlo. Cestou dolů jsme potkali další skupinku, která se zasekla před mezipatrem, na schodišti, čili nám zbylo těch deset centimetrů přímo podél zábradlí a krásného pohledu dolů. Na výzvu pokračovat na betonové mezipatro nikdo z těch lidí nereagoval. Vyznačovali se z velké části telecím věkem, ale nechci je házet do jednoho pytle. Třeba se jim na té dřevěné platformě vysoko nad zemí vlastně strašně líbilo a chtěli se mačkat ;-). Před rokem s námi šel průvodce a počty lidí na schodech a ve věži ohlídávali důsledněji.

S malou přestávkou jsme se přesunuli na Osmičku, kde zrovna dohrála Enkláva a měla nastoupit metalová formace s názvem TAM. Usadili jsme se pod slunečníkem s výmluvným nápisem Březňák, avšak zhřešili jsme a navzdory všem zkušenostem a podpořeni megální leností, jsme nejprve koupili Zlatopramen. Že někde prodávají i Gambrinus, jsme poznali podle malého hardcore jádra štamgastů u soukromého stolu, ačkoliv možná soukromý nebyl. Nezkoumala jsem to blíže, protože tam slunečník neměli. U géčkového stánku došlo na onu šunčičku s křenem a chlebem a také na pořádného pivsona, který chutnal jako pivson a né jako dešťová voda (milovníci ZP prominou). Mezitím kapela TAM dozvučila a jala se hrát metalové tóny. A musím říct, že hráli pěkně. Navzdory nemetalové denní době a poněkud zezombovatělému publiku (tančit se odvážili asi dva lidé), svůj čas odehráli perfektně a neopomněli ani anglicky zpívaný song od Edguy, i když prý převážně zpívají česky, ale ty anglické písničky se jim líbí též ;-). I zde jsem natípala pár obrázků, abych měla něco na památku.

Po příjemné hudbě, jídle a pití nadešel čas na prozkoumání stánků na hlavní ulici. Jakmile na plakát napíší slova jako „tradiční“, „česká“ a „pouť“, znamená to hromady umělohmotných krámů, zbraní a paruk. Do toho sladkosti a mezitím onen tradiční český trdelník, který jsem dostala ochutnat a který byl moc dobrý. Stánek, kde z nás mohli něco vymámit obsahoval – světe div se, nebo alespoň milí čtenáři, divte se – kamenivo, polodrahokamy, surové kamínky i broušené kamínky, zkamenělé plže též, v jiném stánku měli i geodky, peříčkové acháty, křišťály, ametysty a různé jiné hezké balvanovitosti.

A to jsem vám ani neřekla, že se celá sláva konala na dvou scénách a nechyběly ani kolotoče na placu u plaveckého bazénu. První scéna na náměstí nabízela hudbu pro starší občany a druhá scéna na Osmičce, kam je to přecijen trošku dál zase nabízela ryčnější tóny, ale byl tam větší klid. Mumraj probíhal pouze na hlavní ulici ke kostelu a na odbočce k Penny. Ani Sauna Bar nezůstal pozadu a také nabídl svůj odpolední hudební program: Gun Joking, Noble Crops a Beruška. Kdo chtěl, mohl jít dopoledne do kostela sv. Václava na mši a nasát také trochu jinou atmosféru a nebo si u náměstí dát maďarský guláš z obrovských kotlíků a povozit se v červeném doubledeckeru.

Na všechno, co jsme si chtěli prohlédnou a pojíst nám stačily tři hodiny, pak už jsme měli chuť na menší přestávku v podobě kávy, případně lehkého povalování, abychom ještě za světla stihli vület za kopec. Protože šlo zase o trasu Chotiměř, Velemín, Opárenský mlýn, přidala jsem pár obrázků tam, bo se mi za světla ostřilo o moc lépe, ale ta únava, navíc zase spím jako když nespím, tak jsem celý rozlámaný a protivný.

Ještě zdejší program, který jsem vytrousila z hlavy a který v den konání akce nikde nevisel, a jestli visel, tak visel špatně: