Střípky z Prahy :: Dark Vision

Na některá proťapaná místa se ráda vracím, když je to možné, a tak si doplním blogísek o další zápisek z již prozkoumaných zákoutí jako je Cibulka, Botanická zahrada a Prokopské údolí. Těší mě, že v tom sem tam někdo najde inspiraci a rozhodne se být akční. Je to prospěšné, i když vás ty jedny schody nakonec stejně odrovnají ;-).

Od krátkých procházek na místní hřbitov, přes nejisté výlezy na Lovoš jsem se dostala až k lomům, plným historizujících zajímavostí a temným koutům v Prahe, o kterých jsem celá staletí neměla ani páru. Chci v tomto duchu pokračovat, dokud to půjde. I tohle je jakási forma terapie, stejně jako grafomanství a schizoidní čmárání po zdech (poslední položku prozatím neprovozuji). Nemá to vyléčit z čehosi, ale udržet člověka na téhle planetě, plné násilností a srágor, při smyslech.

Asi to bude trošku na přeskáčku, nemám chuť se s fotografiemi rovnat do tematických okruhů, ale vzpomínám si, jak jsme si v Prokopáku vybalili vodnici, jak jsem drbala kozu na hlavě, že v jezírku plove želva, labuť si dojde až k vám, pokud vidí, že něco dlabete a pes, který se zrovna vykoupal, vlétne do křoví a náležitě se vyválí v bahně, kachny chrní v potoce a v rybníčcích cestou k údolí sídlí hadi a vážky. A jestliže chcete, můžete zvířátkům donést salátek nebo něco podobného, zdravého.

V botanické jsme objevili kouty k relaxaci, kam zabloudil jen málokdo. Rozplácli jsme se na obrovské lavici i postáli, jako trubky, v magickém kruhu, pozorujíce, jak Prahu skrápí slejvák za hřmotu bouřky. Cibulka se nesla v investigativním duchu, a tak mám pár obrázků ze zákulisí zchátralého zámku. A taky chci domů tu houpací lavici i s kusem hustolesa, páč někdy trvá, než se školky a smečky psů odebéřou do kšá a nastane klid, který je obvykle posléze přerušen našimi decibely… třeba za doprovodu Late Goodbye.