Protáhli nás strašidelným hustolesem za zvuků vlčího vytí. Tedy nejprve radar hrozil bouřkou, která se vypršela za kopcem a než se dostavila turistická skupina B, stihlo zase vysvitnout slunko. Zcela zištně jsme se nejprve zastavili v hospodě na gáblik, který sestával z bramborové polévky (to jsem si dala, om nom) a lízátka (bohužel ne pro mě). Rozhlédli jsme se po zahrádce, pokochali se rybičkami a potápníky v umělém jezírku a odebrali se směrem na zříceninu.

Já, nejvyšší slepoň, jsem našla hříbek a babku, zatímco turistická skupina C hledala dítě, které stálo přímo před ní, což bylo docela vtipné, když u toho byl jeden osobně. Na zřícenině jsme se, jako již tradičně – podruhé v tomto roce, rozhlédli po kraji a pak jsme vyrazili na cestu dolů. Padl návrh, abychom se rozprostřeli do rojnice, aby nám žádná houba neutekla, avšak téměř okamžitě se hlavní navrhovatel málem rozprostřel po zemi, když tak pěkně zakopnul o šutr v lese.

Zase jsme, jako již tradičně, podcenili zásoby many a ještě než jsme došli k potoku pod kopcem se zříceninou, v lahvích šplouchalo jen pár decentních loků. Nadále jsme podcenili také rychlost, s jakou se údolím šíří černočerná neprostupná tma, takže jsme byli baterky či louče prostí a v neposlední řadě chyběl kyblíček na houby, které jsme ale původně hledat nešli.

Po exkurzi na kopec, jsme nabrali směr Opárenský mlýn, další zrekonstruovaná stavba v údolí, lemovaném železniční tratí. U mlýna se nachází rozcestí a informační cedulky. Jedna cesta vede do Chotiměře a druhá do Velemína. Nejprve jsme se vydali do Chotiměře, kde jsme se mohli kochat hustolesem, oparem na dně údolí, starými viadukty a v neposlední řadě i jedním z mostů s veleslavnou nedostavěnou dálnicí D8. Když už jsme měli dost nakocháno, otočili jsme to zpět ke mlýnu a tam vyrazili směrem k Velemínu. Cestou nás čekaly ruinovitosti a taktéž se začalo smrákat. Každopádně hledání hub po tmě má také něco do sebe. U starého srubu jsme se otočili a okolo ruinovatostí a mokřadu valili pod obloukovým mostem zpět.

Nejstrašidelnější úsek cesty. Osamělý les, temný tunel pod železnicí a když jsme pak před jedním mostkem narazili na černou postavu s velkým černým psem, byli jsme rádi v náš hojný počet, i když se ukázalo, že postava není zas až tak děsivá a že jenom nějaká slečna venčí bestii domácí. U jednoho z viaduktů je ještě jeden menší se starým náhonem ke mlýnu, ale koryto je zborcené a cestička zarostlá kopřivami, ale jinak je to hezká stará stavba, kde by se s trochou snahy dalo taky něco blejsknout. Pod kolejemi je i úzký průchod do něhož jsme se z nedostatku noktovizorů a protichemických obleků neodvážili vkročit.

K Černodolskému mlýnu jsme došli za tmy tmoucí a klikatými cestičkami odklokotali samohybem k domovu. Možná to tu budu ještě upravovat. Chtěla jsem jít spát, ale čeká mě další akce a už to vidím, jak chci psát dva články najednou.

Neofiltrované verze některých snímků

Update 28. 09. 2011