Když si matně vybavím své první zmatené kroky ve Spellforce, pěkném a kvalitním fantasy RPG/RTS nemůžu se než usmát jak to tehdy bylo těžké a jak můj počítač tehdy tuhnul a nezvládal. Dnes je platinová edice brnkačka, pokud se vám na ploše samozřejmě nesejde 80 vojáků, z nichž si pár desítek ještě summonuje mnohočetný support. Samozřejmě pařím díl první, datadisk druhý. Spellforce základní hra s podtitulem The Order of Dawn má na kontě datáče s názvy The Breath of Winter a Shadow of the Phoenix.

Vývojářský tým už se rovnou virtuálně pohřbil.

Spellforce není první hrou svého druhu, tedy nenosí plaketu s nápisem 1st RTS'n'RPG in1, ale velice umě tyto dva žánry pojí dohromady. Pro stratégy je tady tuhoň The Breath of Winter, kde se prostě bez stavění bází neuživíte ani minutu. Vaše postava začíná staty od nuly, takže pokud jste v The Order of Dawn potili krev a levelovali jako šílení, datáč vám dá ještě navrch pár facek nemožností si postavu přenést. Pěstí do nosu vás zarazí do křesla, neboť se autoři postarali o to, že kdejaký emzák je setsakra mnohonásobně silnější než vy a jestli jste si mysleli, že je násilí na vaší osobě konec, pak vězte, že jako bonus, vám hra šlápne na malíček u nohy a přelomí klávesnici, protože už tu nejde proběhat mapky jenom s avatarem, aniž by se nepřátelé nerojili. Rojí se. Zřídla jsou aktivní, aniž byste vy aktivovali třebas jenom monument hrdinů. Jakmile začnete stavět základnu, nepřítel se ještě nechutně rozrojí a ve vlnách k vám chodí na návštěvu z několika směrů. V základně si bohužel můžete postavit jenom budovy, ke kterým máte v inventáři svitky. To bolí a moc, protože bude dlouho trvat, než se dostanete k nějakým obranným stavbám. Uhájit tak obsazený flek bude řež krvavá a jestliže datadisk startujete jenom s kouzlomrskem, upletli jste si na sebe bič. Musím se přiznat, že za mága jsem Spellforce nepařila, vždycky si vytvořím válečnici, ohánějící se obouručákem, páč to já ráda. Kouzla a schopnosti, které s válečníkem získáte levelují spolu s vámi, takže až najdete svitek na ohnivou stěnu (pokud si tedy chcete hrát s elementární magií, zaměřenou na oheň, je to těžká práce, svitek měl u sebe snad jenom jeden emzák), směle ho využívejte, ohnivý štít třebas na devátém levelu je také příjemná věc a když jsem byla spokojená s výší statů, naučila jsem se ještě něco magie života, abych získala lepší kouzlo pro uzdravování, což se hodí neustále, že? Váš avatar má klasické základní vlastnosti jako síla, výdrž, obratnost, moudrost atd., určíte mu speciální zaměření – lehké zbraně, těžké zbraně, dále pak štíty, střelné zbraně atd.. a magické schopnosti jsou rozděleny na černou magii, elementární, mentální…

S tímto mazlíkem se potkáte na konci Breath of Winter.

RPG stránka je tedy příjemně zpracovaná, nabízí mrtě možností ve vylepšování postavy, tuny zbroje a zbraní, možnost grupit cetky do setů, hábity, prsteny a vůbec všechno to fantasy svinstvo, na které jste možná zvyklí. Vedle hlavních úkolů se najde i mnoho vedlejších a jak to znáte z dřívějška i tyto se rozlezou na mnoho mapek, pospojovaných magickými bránami a na mnoho hodin pařby.

Ve hře získáváte runy jednotek i hrdinů, které můžete postupně měnit za lepší a lepší. Jednotka na devatenáctém levelu bude asi o něčem jiném než vaše základní výbava na levelu jedna. Vše najdete v inventáři, který je přehledně zpracován, jen se o to nesmíte zapomenout starat, tedy vždycky to celé projeďte, pokud postoupíte na další úroveň. Semtam se mi v zápalu řežby stalo, že jsem prostě zapomněla. Ups. Ale ani takto nabušení vojáci nejsou výhra, protože nám tu připravili až neskutečně tuhé nepřátele. Upižlat jenom Fire Angela bylo dosti o nervy, vlastně mi suverénně praskly. Nezbyde vám nic jiného než stavět milion střeleckých věží a dalších supportních staveb, jako je např. healovací budova lidské rasy white hand atp. A vůbec nepočítejte s tím, že by nepříteli v boji došla mana, kdepak – opruz, uzdravuje se nebo summonuje jedna báseň, zatímco vy musíte šetřit.

Support v podobě obranných věží.

Vzhledem k restrikcím v Breath of Winter jsem u Fénixe byla docela mile překvapena. Druhý datadisk přidal možnost přenesení postavy, další bestie k pokosení a nová pěkná prostředí. Oproti BoW je SoP mnohem více propracovaný co po grafické stránce, která byla vždy perfektní a opravdu detailní, tak i po stránce questů, které jsou mnohem komplikovanější, existuje i zde několik variant řešení situace a když něco vynecháte, nic se nestane, stejně tak se hra nesesype, když něco z vedlejšího questu neuděláte v daném pořadí a prokecat se vším můžete také požehnaně. V tomhle ohledu SoP restrikce skutečně nemá, kdežto BoW byl takovou poněkud utaženou kravatou na krku pařana. Jen nečekejte, že když něco najdete dříve, než hra sama chce, že vám to dá v questlogu náležitě vědět, nedá. Takže informace k tomu opuštěnému stanu dostanete až po něčem jiném, stejně tak vám přesně nenapíše, kde máte hledat nějakého mechanoida, i když vám to NPC sdělilo. A já mám paměť děravou. Když budete hodní dostanete se i ke gildě assassinů, v obchodní čtvrti hlavního města Empyrie na vás čeká mistr loutkař, který vám zadá úkol odkrouhnout jistého Setha. A taktéž se ve druhém datadisku dostanete i k bitkám v kolosseu za těžké peníze a jinému hazardu, pokud se s jedním zmalovaným skřetem projdete po mapě, kde na vás čeká několikero úkolů s prokletími ke splnění. Design této mapy nic moc!

Co se týká vaší postavy v režimu RTS, není zrovna dvakrát inteligentní a nedoporučuji hlavního hrdinu opouštět, abyste si támhle dostavěli kus báze a tady nepříteli za bukem a před branami postavili pár (desítek) střeleckých věží kolem dokola. Vaše postava nebude ani sama kouzlit, ani se sama nedokáže zaměřit na jednoho nepřítele, tudíž tu dochází ke klasickému chování umělé demence, tj. obrátit se na toho, kdo mě zrovna rubnul a než ho stačím majznout, rubne mě někdo jiný, někdo silnější a já se zas otočím a takhle se budu otáčet jak kokot pořád a nic neupižlám. Stejně blbí jsou i vaši společníci, kteří vás po velkou část hry provázejí. Nejblbější jsou v momentě, kdy se vy rozhodnete vzít nohy na ramena a oni se rozhodnou, že se nechají zabít, nebo jsou zranění, odejdou stranou a vrátí se jakmile jim zdraví poskočí byť jen o pár bodů nad hranici úmrtnosti, to se nehodí ve chvíli, kdy se po nich třebas střílí, je jasné, že než dolezou k nepříteli, tak zase skoro chcípnou a takhle to dělají pořád. O řadách vlastní armády ani nemluvím, ti se do boje vrhají, i když je stahujete z bitevního pole, hajzli jedni autonomní.

Skvadra různě nabušených herojů, jejich podpora je nezbytná.

BoW měl po mapě poschovávané pěkně tuhé protivníky, tak tuhé, že jste je sami nedali ani za mák, stejně tak na vás nachystal řady bojovníků, které podporovaly jiné řady – řady healerů, kteří uzdravovali své chráněnce o sto šest a vaši herojové šli pod kytičky. Občas se dalo využít jiných oblud, které po vypuštění na svobodu sežrali nepříjemně silnou překážku v podobě výše zmíněné skupinky emzáků, sami ale pak číhali na cestě za vaším cílem, takže co bylo horší? Poschovávaných věcí bylo ještě o něco více, hrála jsem to zatím jen jednou a na všechno jsem tedy nepřišla. Po mapách jsou různé puzzly, kousky skládaček a zamčené truhly, které odolaly mým nájezdům, snad se k tomu časem vrátím, ale co neodolalo, to byly různě zastrčené bedýnky s poklady, někdy bylo nutno vyloženě zírat pod kdejaké roští a za kdejaký balvan, jestli tam náhodou něco není. O rotování kamery a neustálému zoomingu až na doraz se nemusím asi moc rozepisovat. Byly bedny, které autoři opravdu důkladně zašili.

Aaa, to jsme se dostali ke kameře. Tedy pohled si můžete vychutnat jako v každém RTS pěkně z dračí perspektivy, nebo si zazoomovat a čouhat svému avatarovi zpoza zad. Postavu ovládáte jak klasicky klikáním myšítkem po povrchu, tak po maximálním zazoomování na svou postavu se režim přepne do 3rd person ovládání a vy se tak můžete mnohem lépe a mnohem dále rozhlédnout po krajině zpoza své postavy. Pohled ovládáte držením pravého myšítka a capkáte klasicky WSADe. V menu si vypněte Camera: auto north, aby se vám při rotaci nevracel pohled pořád na směr J → S. Pro boj je 3rd person pohled trošku nešikovný, ale pro courání krásně detailní krajinou je opravdu namístě.

Lidská základna za svitu měsíce.

Grafika je totiž, jak jsem již napsala, výborná. Nabízí se napsat klasické houbičky, kytičky, traviny, zviřátka, rybičky vyskakují nad hladinu, pod stromy se pasou jeleni, po loukách pobíhají králíci, budovy jsou maximálně vymazleně otexturované a všechno na vás vybafne životem a příjemným zpracováním. Stromy jsou kapitola pro sebe a i když je v jiných hrách divné jen tak na něco zírat, tady se rozhodně není za co stydět. Pouště, savany, zasněžené smrky, palmy, ledovce, všechno vypadá nádherně. Západ slunce si můžete vychutnávat na vrcholcích hor, prastaré zarostlé ruiny navodí romantickou atmosféru a i ty hrobky kostlivců vypadají moc pěkně, morbidně. Postavy jsou krásně zpracované a kdejaká larpovnice by chtěla mít ten a ten elfí kostým (já teda ne!). Všeho je požehnaně a na ničem se nešetřilo. Nejde o hru, která na vás hodí tři druhy nepřátel ve velkém množství, je to gamesa, která nabídne velké množství druhů nepřátel i variabilitu v jejich počtech a to se cení. Má to ale i svou mušku, například některé cutscény, probíhající v enginu hry bývají poněkud divně snímané, nad některými úhly kamery zůstává rozum stát.

Zvuková stránka nevybočuje. Hudba je kvalitní a do jednotlivých tracků se můžete s klidem zaposlouchat i samostatně. Svého času byly k sosnutí na oficiální stránce. Věc, kterou bych ovšem vytkla, je vřeštění hlavní hrdinky, když ji někdo rubne. Fuj. Nevím, jak se ozývá mužský protějšek v boji, ale tohle teda ne-e. Nemám to ráda. Stejně tak mi přišly některé hlasy elfek a nymphet, nebo co to bylo strašně upištěné a ukníkané. Jejich kuňkání mi prostě lezlo na nervy, nemůžu si pomoct, ale třeba se najde někdo, komu to přijde náramně sexy – nechci to vědět. Stejně tak mě dohánělo k nepříčetnosti neustálé kvílení některých nepřátel a zvuk ohlašující bitvu v pravidelných intervalech, v noci to byl dost nepříjemný kravál. Navíc, proč ohlašovat, že jsem pod útokem, když se na to zrovna koukám a zrovna v tom místě bojuji. Grrr. Zbytečný kravál mi dost vadil. Vám to možná nepřijde nijak zvlášť rušivé a jestli jste flegmatičtí, jenom dobře.

Empyria hýří příjemným orientálním prostředím.

Aby vám to courání světem Spellforce autoři přeci jen trochu usnadnili (i když mnohahodinovému prolézání mapek se nevyhnete) jsou na každém ostrově, ze kterých se svět skládá, takzvané bindstony. První šutr najdete poblíž každé brány a je třeba k němu dojít s vaším avatarem a kliknout na něj a aktivovat v dolní části interface, tímto se rozsvítí a pokud takto aktivujete další bindstony, bude pro vás mnohem snazší cestovat jak přes různé oblasti na jedné mapě, tak i mezikontinentálně z platformy na platformu, což byste jinak museli prolézat místními branami a to by bylo na dlouhé lokte. Bindstone ale neslouží jenom k cestování, když náhodou umřete, hra neskončí a nezačne na vás řvát nahrajte poslední uloženou pozici, ale váš avatar i přidružení společníci se ocitne u nejbližšího aktivovaného bindstonu. Pokud je však poblíž nepřátelská báze, nebo armáda, může se stát, že na bindstone zaútočí a tím ho deaktivují. Stejným způsobem může být deaktivován i monument hrdinů, odkud si přivoláváte runové heroje na vaši podporu nebo monument určité rasy, pokud z něj čerpáte jednotky. Monumenty jednotlivých ras nemusíte hledat daleko od bindstonů. Zase k nim stačí s avatarem dojít a aktivovat. Máte-li aktivováno více monumentů, můžete mezi nimi jednoduše proklikávat, vše najdete na obrazovce na panýlku dole, nebo si nabiflujte klávesové zkratky, hodí se v momentě, kdy chcete, aby vaše skupinka šla určitou cestou. Se stisknutým shiftem po mapě prostě naklikáte waypointy a tradá, grupa může vyrazit a vzít to velkým obloukem od nepřátelské báze. Po aktivování monumentu si vyvoláte základní pracanty, kteří vám začnou stavět budovy pro vojáky a zásoby. Budov bývá velké množství a nabízí také různá vylepšení vojenských jednotek. Hlavní stan má tři úrovně a to samozřejmě Small Headquarters, Medium a Large, kde si na základě nasyslených surovin můžete navýšit počet vojáků až na osmdesát a směle začít chrlit jednotky.

Nejsilnější jednotkou každé rasy je takzvaný titán a najít na něj svitek není jen tak. Stejně tak jako vylepšujete stávající jednotky, můžete upgradnout i titána. Ovšem ale ani ten není všemocný a mnohdy zaklepe bačkorami příliš brzy. Na základě rasy (člověk, trol, ork, temný elf, trpaslík, elf) dostanete i příslušného titánka – za lidi je to gryffon rider, jehož hlavní síla tkví v drápech, za temné elfy roztomilá pavoučice, jejíž silnou stránkou je šíření strachu a jedu krevním řečištěm nepřátel. Elfové mají Treeanta, orkové bestii Ragefire, trpajzlíci tuhého Rocksmithe. S žádným z nich nejni špás a každý je v něčem výjimečný, má své odolnosti, speciality i slabosti. Mít titána za nepřítele není nic pěkného.

Nejdrsnější jednotka – titán – Griffon Rider.

A takhle vypadá titán orků – lávový pekelník.

Na různé jednotky budete potřebovat spoustu surovin, rozesetých mnohdy daleko od sebe na nechráněných místech, za všechny suroviny vyjmenuji třebas měsíční stříbro nebo lenyu. Drsoně Havocy z temných elfů na dvaadvacátem levelu (kontrolujte runy bojovníků v inventáři, jestli vám tam nezejí ještě nějací slaboši) jen tak někdo neodrbe. Kissáci (jsou prostě tak zmalovaní, no) jsou také dost tuzí bojovníci a jejich výroba dá časově i surovinově dost zabrat, což se zase ne vždy hodí. Když máte upižlat jednoho tuhého neustále se healujícího bosse, asi si vyrobíte armádu z drsoňů, než když na vás nepřítel pořád posílá skvadry úředníků z berňáku, tady asi oželíte tuhé vojáky a vychrlíte rychleji zpracovatelné základní jednotky. Hodí se mít za armádou ještě takový ocásek pracovníčků, kteří budou po cestě sázet střelecké věže, protože tady je každá podpora dobrá, ale na to už každý RTS gamer přišel sám. Hrdinové, získaní z různých run v různých questech, jsou stejní jako váš avatar, můžete jim přidělovat zbroj, zbraně a používat jejich kouzla, oni sami jsou přeci jenom trošku chytřejší než by se mohlo zdát, a pokud mohou healovat, tak to udělají. Pokud jste zrovna měli runy lepších herojů vsazené a připravené k použití, mohli jste si je mezi dvěma datadisky bez problémů přenést, to stejné platí i o zbroji, kterou máte zrovna na sobě, na to se před dohráním BoW vyplatí myslet.

A co příběh? Jste runový válečník. Tak nějak toho o sobě moc nevíte. Svět, tak jak ho teď poznáváte, kdysi býval celistvý. Pak se skupinka třinácti kouzelníků rozhodla, že bude období klidu a zavedla jisté pořádky. Jenže to se časem znelíbilo několika jedincům a chtěje si zavést své vlastní pořádky, všechno zničí – svět se místo nějakého toho řádu (byť by byl třeba temný), tříští na kousky a zbývají z něj jenom střípky pevniny, které spojují magické brány a kameny a vy jste hozeni do toho všeho. V datadisku Breath of Winter má svět problém s Aryn, ledovým drakem, kterého může umírnit jenom elfí královna a to svým zpěvem, ta je ale unesena a Aryn začíná zlobit. Objevují se další loutkaři a další záhadné postavy, které se s námi dostanou až do druhého datadisku, kde kromě nových zemí, ras, spojenců i nepřátel, potkáte i starého známého Masked One, silného zlořáda, který vás využívá ke svému cíli. Až získá runy všech zbývajících kouzelníků, bude mít moc nad vším a hlavně nad nimi, jsou totiž velmi mocní, vždyť to oni všichni dohromady způsobili to, že se zhroutily i samotné základy světa. To by bylo ve zkratce k příběhu Spellforce.

Část protivníkovy základny, zřídlo aktivní, emzáci tuzí – auva.

Pokud se tedy dostaneme ke shrnutí je Spellforce příjemná hra s kvalitní grafikou, rozvětvenými questy a nespočtem různých itemů, které vám udělají radost, pokud se rádi v RPG přehrabujete hromadami zbroje a cetek a máte rádi bezedný inventář, jestliže si občas ještě o něco raději zabudujete a pak si dáte trošku větší bitvu, pak vás ani po této stránce gamesa nezklame. Je skutečně velmi propracovaná, na druhou stranu ale obsahuje pár frustrujících detailů, nemístně silnými bossy počínaje, frustrujícími úkoly a šílenými puzzly konče. Puzzly v podobě mnoha aktivovatelných menhirů, šutrů nebo páček mě ke konci SoP docela prudí, celá jedna oblast je z nich doslova vybudovaná a nemůžu říct, že by to netrpělivce, jako jsem já zrovna dvakrát těšilo. Stejně tak hlídat zřídla nepřátel v jisté mapě se čtyřmi ohnivými báněmi, které je třeba zapálit a bránit, aby vám je silný nepřítel nesfoukl bylo vcelku vyčerpávající. Přesto mě hra přitahuje a čas od času k ní zasednu a mnohdy odlezu až pozdě v noci. Nebojte se RTSRPG, OMG!