Solvayovy lomy revisited

Solvaye nelze jen tak přejít. Kde jinde nalézti místo pro šutromily, rezatověcatostomily a rochnit se při tom v záři sluníčka, nechat se podrncat ve vláčku a obdivovat zbarvení jednotlivých svahů a skalisek ve starém lomu. Když jsme měli štěstí na pohodlný bus a zásobu kyslíku (žádná upocená plechovka se smrdutými sardinkami jako při mé první návštěvě), ťapkalo se nám na výlet ještě o něco lépe. Tato fotogalerie se skládá ze dvou výprav do magických končin.

Jednou jsme jeli čistě jen do Bubovic (mají tam takovou hospůdku na návsi a výborného buřta na černém pivu s velmi ostrým chilli sosem a bramboráčky, k tomu si přimyslete pivsona a víte, na co se dá celý den fungovat, motorové myši mezi námi vědí) a do Solvayových lomů. Podruhé jsme to vzali samohybem přes Solvaye, okolo lomu Velká Amerika až do Svatého Jana pod Skalou, kde pramení křišťálově čistá, mineralizovaná voda.

O Solvayových lomech jsem se již rozepsala. Lom Velká Amerika pro mě byl docela zklamáním. Jeli jsme k lomu čistě z turistické zvědavosti, jestli by se tam přecijen nenašlo něco zajímavého, ale čekala nás jen neudržovaná cesta v koridoru z hustého křoví, podpapíráků a odpadků, z níž bylo vidět naprosté prd. Lom je obehnán silným železným drátem, na němž si zhusta pochutnává koroze, dráty trčí všemi směry. Poutníky varují cedule o nebezpečí a hned zkraje vyhrožují mnohatisícovou pokutou, tak jak je u nás zvykem (pěkně blbým, ale co naděláš). Lomy Mořina se dušují, jak vynaložily finanční prostředky na jakési úpravy a celé to tam chátrá a zapadá pod humusem, který generují sami návštěvníci, nemysleje na budoucnost. Potkala jsem všehovšudy jen jeden odpadkový koš.

Pokochali jsme se však ze dvou vyhlídek, u jedné z nich ale pomalu odtéká podlaha a každičký déšť věstí řádně rozbahněný tankodrom po celém obvodu lomu Velká Amerika. Dobrodruhové se chodí na dno lomu koupat v průzračné a značně hluboké vodě, což může být v parném dni velice příjemný zážitek, jenže tam vede dosti příkrý sešup, na který bych se asi neodvážila. Amerika je setsakra hluboká díra do země a když se přibližuji ke kraji, jímá mě takový ten prazvláštní pocit ztrácení půdy pod nohama, takový trochu podobný snům, v nichž padáte. Baaaah. Má zvědavost byla nakrmena a asi mě tam už neuvidíte.

Trošku si zafantazíruji. Víte jak vypadá vyhlídka nad Grand Kaňonem v USA? Co ten lom prostě pronajmout? Jasně, už se sem ženou investoři. Ale dole by se dalo zpřístupnit a zpeněžit koupání, provozovat potápění, okolo by mohla být bezpečná cesta, z níž by bylo něco vidět. Vedle stánky. Adrenalinové sporty. Výtah s prosklenou podlahou pro ty, co si tu jízdu mohou dovolit jak finančně tak psychicky. A nebo se stačí jít podívat za humna do Solvayů, jak se to dělá, protože to, co tam je teď, nemá žádnou úroveň, podpapírák hadr. Je to místo, které dělá Českému krasu ostudu. Jsme snad nějací vepři, že musí být vše tak zanedbané a zachlívené? No, to byla řečnická otázka. Věřím, že další zápisky z cest už nebudou tak rozohněné. Píšu za nás za všechny (4) ;-).

Na závěr jsme se krátce zastavili ve Svatém Janu pod Skalou, kde jsme si načerpali pramenitou vodu, užili si serpentiny a úplně usmažení a upajdaní odvalili domů.