Uvažovaly jsme (sestra included), že vytáhneme ten starý hadr, co měl být původně na závěs a náležitě se jím omotáme, vezmeme koryta, zvonečky a dáme se cestou tibetských mnichů, jenže na kopci to není na závěs, ale na čepici, rukavice, dva svetry a další vrstvy a taky by ta koryta zůstala prázdná, možná by do nich někdo plivl. Umínila jsem si, že musím mít fotku „těžce nad věcí“. Těžké to fakt bylo, neboť jsem se do kopce skoro neunesla a taktéž mě rozesmály schody, které moudřejší raději obešli, protože koho má bavit zvedat nohy. Stromy tu rostou v podivných formacích, někdy skoro z kopce, jindy se tak kroutí, že mě napadlo, že je ten kopec vlastně kudrnatý a to mi přišlo taky vtipné, nevím, ve vzduchu nic nelétalo, asi endorfiny a žádné výrazné čuně jsme s sebou neměly.

Nahoře jsem konečně nalezla onen kýžený klid, pro který jsem utekla. Doma jsem totiž přemalovala ještě jednou kus zdi, abych sjednotila odstíny šmouh z předešlého dne. Stačí tenčí nános barvy a místo zesvětlá, ačkoliv se nanáší na stejný odstín. Gryf jsem ještě neztratila. Balakryl pro interiéry (broskvový) je někdy trochu oříšek, hlavně na dřevotřísce s vrstvou zašedlého latexu. Víc už to upravovat nemá smysl. Děkuju za pomoc. Jenže mně tady v těch čtyřech stěnách začalo být nějak ouzko a já se sám neumím uklidnit. Hlavně když si s vámi hlava (lidi included) hraje…

Nahoře bylo náááádherné ticho, jen ptáci štěbetálci zpívali své písně. Našla jsem úplně ideální meditační místečka a na jednom ze stromů povlávaly zbytky meditačních praporků. Země byla pokrytá mechem, který v záři slunce zlátl a roztodivně pokroucené stromky s aranžmá z rozpraskaných skal a kamení, jako by je z pětisetleté japonské zahrady vyloupnul. I když v japonských zahradách je to naopak. Autor se snaží přírodním scenériím přiblížit.

Veškeré problémy a žaly lidstva se smrskly stejně, jako se smrskla města, vesnice, domy a na kokoty nebylo vidět. Tak malé a tak bezvýznamné. Do té doby, než jeden sleze zpátky, to je jasné. Ale stejně se bez civilizace neobejdu. Zažádala jsem si o rukavičky. Ono se to nezdá, člověk dole plive plíce, funí a reje nosem v hlíně, nejraději by se svlíknul z kůže a lituje, že nemá defibrilátor, ale nahoře, jak se vše zklidní a vyjasní, je rád, že tu tašku přes rameno (zelenou, od piva Heineken, poslední, co se ještě nerozpadla, pozn. red.), plnou vrstev na obléknutí táhne.

Byl to moc příjemný pozdně odpoledně nedělní kus dne. Já vím, že v hmotných statcích to není, ale.. musím si sehnat modlitební praporky :D. A taktéž poučení na závěr: místa je příjemnější navštěvovat nežli očumovat jakési fotečky, které nezachytí atmosféru, natož, aby z nich vál čerstvý vzduch atd. A ať už jdu kamkoliv, vždycky cestou zpět začnu myslet na chlast, na pálenku, na pivo, na cokoliv. Enjoy.

Mechové zátiší.

Trošku připosražený oškubaný stromek.

Přírodní poetika ve skalní erozi.

Pro jistotu téměř to samé.

Těžce nad věcí.

Oškubané zbytky modlitebních praporků.

Cesta lemovaná mechem.

Důkazní materiál.