Zase jsem zašla za našimi pískomilkami, podívat se, jak se jim daří, nacpat je jogurtovými dropsy, granulemi s bílkovinami a nad kávou popřemítat o pískomilím životě. Vytvořila jsem novou hromadu fotografií, ale přimět huňaté roztěkané modelky ke spolupráci není žádná sranda, obzvlášť když na jednu z nich takhle v srpnu začíná lézt jaro a pořád se dvoří a nadbíhá své spolubydlící, která jí na snahu svorně hází bobek. Zvířátka.
Puclíci dostali kus lesa až do ubikace. Dobré jsou tenké větvičky z ovocných stromů, i s listy a případně pupeny. Čisté, neošetřené postřiky. Větvičky jsme jim zapíchaly do hluboké podestýlky, takže jsme vytvořily lesík, který zvířátka během noci rozšrotují na atomy. To aby jim člověk vždycky večer přinesl celý strom, aby se nenudili.
13. 8. 2010
19. 8. 2010
27. 8. 2010
8. 9. 2010
Aby si pískošci zase trochu vyhráli, vytvořila jsem pro ně simulátor odpadkového koše – kartonovou krabici naplněnou zmuchlaným, čistým, nepotištěným balícím papírem a ubrousky. Zlatku jsem párkrát vzala na ruku a nechala ji do bedýnky slézt, aby si zvykla, Stříberku jsem vyzvedávala keramickým půllitrem, protože je to strašpytel, ale také zároveň zvědavec, který všude vleze. Nakonec si našla cestu spodem, zatímco Zlatka využívala keramického kmene. Potápění v rozšrotovatelném bordýlku se jim náramně zamlouvalo.
Bokem se dívám na zázračnou planetu – fascinující proměny přírody. Je to dlouho, co jsem si naposledy něco pouštěla a dokumentem o přírodě nikdy nic nezkazím. Internet se prozatím umoudřil (je hluboká noc), tak tu mám hned sedm dílů ve vysoké kvalitě… jdu se uvelebit do hnízda.
