Podzimní fotkování :: Dark Vision

Po dlouhé době jsem se rozhodla probrouzdat onlajny, abych se mrkla, jak si připravit fotkovací krabičku na mlžný, večerní nebo noční režim tak, aby na snímcích nestrašila pouze tma tmoucí nebo barev prosté předměty. Všechny moudratosti jsem během vnitřního dialogu probrala sama se sebou a rozhodla se vyzkoušet něco nového (než jsou automatické režimy). Výsledkem je barevná křeč z posledních dní, kdy bylo mlhavo nebo temno, tak barevná, že si ty vnitřní dialogy příště asi projdu ještě jednou. Ostatně zachycení odstínu barvy na šedé kůře dubu mi připomnělo jemné barevné nuance na fotografiích z rozpadajících se nemocnic, blázinců a dalších zákoutí (správně hádáte opacity.us a jedno krásné a schizoidní zakroucené schodiště navrch).

Nejdřív ze všeho se mi však muselo zdát o Rionce a fotografování podzimních mlhatostí a světlíšek, posléze jsem si zaslintala nad vzniknuvší galerií, což mě donutilo začít něco dělat, i když je letošní podzim jakýsi divný a mnohde listí uschne a spadne, aniž by zazářilo krásnou barvou. Ostatně před rokem jsem fotila už na začátku října. Lenivost a nastydlé rozpadlosti, společně s šedým a mokrým počasím mě držely daleko od ťapání.

Vrátka do neznáma.

Už dříve jsem uvažovala, že bych na Dušičky vyrazila na hřbitov, abych se pokusila zachytit onu atmosféru časem ohlodaných náhrobků, ztrácejících se ve spleti rostlinstva a zapálených svíček a lampiček, kterých bývá v tomto období na hřbitově požehnaně. Oprášila jsem stativ. Hřbitov jsem stihla až téměř za tmy, kdy už tam nikdo nebyl a tak mají fotografie s dlouhou expozicí zrno. Avšak na můj kompakt je to velký výkon a zasloužil by si badge, odmyslím-li si voodoo se skomírající baterií (to by nebylo ono, kdyby se neudály nějaké pochroumanosti).

Na takto osvětleném (neviděla jsem si ani na špičku nosu) a opuštěném hřbitově bylo krásně, skoro stejně krásně jako v lese u dubu, u nějž jsem měla pocit, že je silnější, než samotné základy země, že tam stojí už tak dlouho, aby se díval na ten bláznivý lidský svět a pak jsem se začala bát, že zase přijde někdo s motorovkou a vezme si něco, co nestvořil a co mu nenáleží. Existenční otázky..

Baterie se rychle vybila. Cestou domů jsem se alespoň poohlédla po zajímavých objektech, no, vlastně mi skákaly do cesty samy a hlásky za hranicí vnímání říkaly: “tady, tady, tady jsem, vyfoť mě.”. Podotýkám, že jsem si v terénu sepsala seznam a podle toho šla fotit další den. Bylo mi jasné, kde asi baterie řekne pa tentokrát, ale odolávat experimentování s nastavením a focení, co to jde, se vyjevilo jako zhola nemožným. Škod, že mé kamerové akumulátory nejsou kompatibilní, ty jsou zaprášené až běda.

Měla jsem ještě jeden smělý plán. Proběhnout v Prahe Cibuli, když bude chvíle a Indy bude mít nálad čekat, až se můj aparát u každého koutu vyjádří. Aparát je skoro jako pes (s tím vyjadřováním se), jen naštěstí neběhá ze strany na stranu, aby si přečetl všechny vzkazy, neskáče jak míček a nevláčí vás na vodítku krajinou (že posílám pozdravy Fálovi). Tento smělý plán zůstává v teoretické rovině. A to je prozatím konec příběhu.

To je věc. Páchám článek (a galerii) na nefunkčním HP mini a rostu do výšin. Navíc nebudu mít locální zálohu a jsem z toho celý nesvý. Vyhrazuji si právo k budoucím úpravám (především přidání fotografií, na které jsem třeba pozapomněla), teď už toho nechám a půjdu splétat sny. Naposledy o Mulderovi a Scullyové, jiné dimenzi a jakési pěknosti..

A úplným závěrem tento článek věnuji dvěma lidem – inspirující slečně a dračiskovi, za to, že tu je a za všechno.