Ze zatuchlých archivů, ukrytých v temných koutech sluje, na mě vykoukly hromádky popsaných stohů papíru. Do nohy se mi zakousla taková střapatá očičkatá obludka, s malými černými pařátky, která většinou žije někde pod postelí, nebo v prachu za skříní a odtamtud pozoruje svět. Někomu by mohla připadat jako pavouk, hodně chlupatý a hodně vykrmený brabouch, ze kterého má většina dvounožců pěkný vítr. Tahleta potvora se obvykle jmenuje depresík obecný a libuje si v lidských emocích, které občas prýští na povrch jako jemná pavučinka, jako něco, co se dá smotat, sníst, nebo odnést. Když jsem tuhle vyklízela bordel po rozebrané posteli, bylo tam smotků nevídaně.

Tak teď nevím, začíná to tu být spíš jako epizoda ze zoologie a trochu mi to připomíná pana Varlošta Košíčka a jeho informační směsku o Hurikánech (nápověda: noviny pro Eodix 2006 a Eodix je LARP a co je to LARP to už si najděte sami). Ale to nevadí.

Na rozebírání postele je nejlepší kladivo větších rozměrů, hromada odhodlání, správné dýchání a povzbudivý výkřik.. jako v karate. S řevem to jde hnedle lépe, to mi věřte, něco o tom vím.

No a tahle mrňavá obluda obvykle způsobí potřebu v něčem se hrabat, na něco vzpomínat nebo je vyhánět s debordelizačním náčiním… a tisíc dalších věcí, jako chození po návštěvách s dvoubarevnou bábovkou, zneužívání jejich piva, kávy, večeře, počítače a zlobení všech přítomných a koček nejvíc. Už je to dlouho, co jsem své poklady blejskla. Vždycky mě napadne, že bych mohla něco ublognout, mám tu pár témat na papíře, ale pak mě přepadne cosi (zase jiná obludka), která mi v tom nějakým záhadným způsobem zabrání (Lemra nebo Lenora nebo jak si nadává).

Miluji dopisy. To psané písmo na papíře, v obálce, nadepsané jménem, adresou a odnesené do schránky. Hromada práce, což? Ale já je měla moc ráda, dopisovala jsem si se světem a čas od času dostávala odpovědi nebo moc zajímavé tretky – třeba snímky Muldera a Scully až z L.A. (taky tu někde budou) nebo šestnácti stránkový elaborát na zdobeném papíře, polepeném ozdobami (Asiaté jsou v tom mistři), nebo třeba jen pohled od babičky, nad kterým se tedy ty emoce (možná je znáte, to jsou strašný bestie) projeví asi nejvíc, protože to psal někdo, koho jsem měla ráda a on už tu není.

A kam se to všechno ztratilo? Nářky po starých dobrých časech to nejsou. Spíš mi chybí ta péče, kterou člověk věnoval kusu papíru a těm pár slovům a tím i vám. Bylo z toho cítit něco, co s příchodem veškerých elektronických vychytávek téměř zmizelo (neříkám, že globálně, občas dorazí milý mail, který mám chuť tesat do kamene). A zmizelo toho mnohem víc.

Mám takový pocit, že dnes raději lidé hltají sračky, než aby projevili nějaký milý zájem a akčnost. Je snazší upustit na sociální síť nebo ve skupince děcek nějaký šovinistický blábol (typický příklad), abych se zalíbil davu podobných tupců a mohli jsme se vzájemně poplácat po zádech, než napsat kamarádce, která se necítí dobře. Je snazší hltat tuny anonymních kurviček online, než někoho pozvat na kávu a vůbec je snazší být ovce s vymytým mozkem, než si hledat kvalitní informace sám. Je snazší neustále vznášet triviální dotazy, nežli studovat reference a manuály a je snazší uvěřit cizí lži a pomluvě, než spatřit pravdu (nevztahujte si to na sebe, pokud to tu čtete, to jsou jen poznatky za pár staletí existence na téhle planetě). Tohle všechno mi poslední dobou sem tam zaměstná mysl (kromě jiného, ono se toho v životech děje víc). Kamarád si také všiml, že se cosi mezi lidmi děje. Jsme na sebe zlí, jsme ignoranti a jen slepě jdem, hlavně abychom si to své odbyli a nikdo nás neobtěžoval. To pak jeden rychle zabředne do vzpomínek.

Ale zase to odšumí. Buduji si filtry, nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě lidí, se kterými člověk komunikuje. Jsou to lidé, kteří vědí, o čem hovořím a kteří to takzvaně cítí stejně a mě někdy překvapí a šokuje, že člověk, se kterým jsem se třeba ani neviděla, rozšifruje něco, na co ostatní přátelé ani nenarazí, protože své chvíle tráví přesně tím ovčím způsobem, utopeni v tupých obrázcích a rozumberoucím mainstreamu, zdá se. Neberu jim to, to vůbec, prostě mě baví jiné věci. A oni prostě žijí jinak a baví je zas jiné věci. Jen se pak nesmí divit, že o sobě nevíme nic, z čistého nezájmu a potřeby být v záři reflektorů stovek anonymních takzvaných kamarádů, kteří jsou schopni tak maximálně olajkovat výstřih a napsat jednu holou větu. Ale to bych tu mohla analyzovat do alelujá a kromě toho, že si to tu takhle veřejně sesumíruju, se nic jiného nestane. Svět se bude točit dál a lidé půjdou stádně dál, zapomínajíce, že i to stádo může celé utonout nebo sletět ze srázu.

A stejně tak může upadnout i jedinec, když špatně volí kroky. To by bylo k dnešnímu zamýšlení se. A teď už půjdu spát. Čtěte:

Vážená ctitelko „X“ files,

snad se Vám zprvu bude zdát, cože Vám to ten expert nahrál za blbinu. Tentýž pocit jsem měl trochu rovněž při prvním zevrubném poslechu. Ale při dalším a dalším to dopadlo přesně tím typem muziky, kterou miluji: t.j. zpočátku je to cos nepochopitelného, provokativně neznámého a nového. Postupem doby se do určitých taktů a stádií úplně zblázním. Tato hudba se dá těžko definovat (není to rozhodně kýčovitý New Age ani disco konzumní – i když poslední skladba se tomuto bohužel přibližuje). Též se zde nezpívá – což je naprosto správné a tak snad lehce poznáte podmanivé hlasy Scully a Muldera (mezi jinými). Atmosféra je vůbec magicky hrůzná, napjatá – plná záhad i strachu. Rozhodně to s pocitem zklamání nemažte, nejvyšším soudcem je čas a ten bez debat pracuje pro tento typ „sférické“ hudby, která se opravdu velmi těžko někam zařazuje (ambientní, psychedelic, acid house … atd.)

příjemné „modré“ chvíle přeje autor

P.S. Pokud můžete – pusťte si to až budete úplně sama doma – t.j. v klidu a v pohodě

A nad dopisy mě cosi ozářilo a já si vzpomněl na chvíle milé, nedávné: dostal jsem celou pixlu kafe a předtím dvě knihy ze ságy Píseň ledu a ohně a ještě něco a je úplně šílené, jak mě ty kofeiny a tištěná písmenka těší. Díky, protože víte. A pískomilové byli celí ňufaví, což bylo též zvláštní, neboť bývají většinu dne zalezlí. Zvüřátka. To je jako malé pozitivum na závěr, aby někdo neodešel zdepreselý a otrávený ze stavu věcí.