Doba, kdy jsem netrpělivě vyhlížela prvního Painkillera už dávno minula, momentálně to jsou čtyři roky, a pominulo i ono netrpělivé těšení se na pořádnou řežbu. Poláci se vyšvihli, to musím říct. A tak po létech se k nám Painkiller vrací, tentokrát díky šikovným českým ručičkám z Mindware Studios, pro které je Overdose již celou druhou hrou. Na jednu stranu já Painkillera měla moc ráda a zdárně se mi jím podařilo nakazit pár známých, na druhou stranu už je to dávno a současný výtvor ve mně vyvolává ony staré známé a tolik literárně užívané smíšené pocity.

Smíšené pocity, pobíhající po levelu Animal Farm.

Je známo, že i bytosti pekelné si rády zasexují s jinými bytostmi, nejlépe nebeskými a z toho vznikne kříženeček démona a anděla. Dah, dah, dah, another one bites the dust. Vyroste z něj pěkně užvaněný floutek, zvoucí se Belial, který se rozhodne utéct z domácího vězení a dát to své živoření Sammaelovi sežrat. A to je celý příběh.

Tohle je ten týpek, kterému toužíte dát na budku.

Paikiller byl a je hlavně rezničinou, kde na vás nabíhají desítky roztodivných bestií v sedmnácti nových levelech (plus osm multiplayerových). Nemusíte vlastnit původní hru, abyste si tento stand-alone kousek vyzkoušeli. Už název stand-alone i tomu nejméně inteligentnímu pekelníkovi napoví, že se dá hrát sám od sebe, nezávisle na minulosti a jestli to nakonec není tím, že jde ve výsledku o úplně novou hru. Tedy staronovou, vlastně starou enginově, novou co do grafiky, úrovní a desítek příšer. Důvodem je fakt, že se mělo původně jednat o modifikaci, která ovšem přerostla do příjemně obřích rozměrů.

Overdose se vizuelně rozhodně nemá za co stydět.

Mrkněme se zblízka na nové úrovně. Procházíte je tradičním chaotickým stylem, kdy se vám checkpointovací plamének k další části levelu objeví poněkud zhuleně u dveří, u kterých byste to nečekali. Některá místa tak projdete dvakrát a zpočátku se vám z toho bude trošku točit hlava. Zpřístupňování dalších místností mi občas přišlo dost chaotické, až to vyloženě vypadalo na chybu v matrixu. Měli jste např. projít dveřmi, ale jen co jste k nim dohopkali, zavřely se a vy jste museli letět jinam. Hm. Jinak jde o starý klasický styl a brzy to prokouknete. Pakliže jste hráli původního Painkillera, nebude vás to mást a cestu dál najdete s přehledem. Design úrovní poněkud zavání drogovým odérem, protože jsou vyloženě fantasmagorické, plné psychedelických výmyslů a nenechte se zmást, o to v Painkillerovi jde také. Čím šílenější nápad, tím raději si pařan bude hrát a zvědavost, co na něj vybafne příště, ho dokope dál. V The Desert se podíváte na zoubek mumiím, přerostlým skarabům a hnusným štírům. Prolezete zchátralým chrámem a se slzou v oku vzpomenete na Mumii filmovou, podle níž byla kdysi vydána i hra. Zvířecí farma vás poděsí šílenými kurníky na nožce, vystřelující stejně šílené slepice, nepovedenou koláží z poražených prasátek a nechutnými jatky, že se vám příště u toho ‚Last Foodu‘ udělá mdlo. Ne, to není chyba, skutečně painkillerovský Last Food je trošku jiného ražení, než váš oblíbený fast food. Název napoví ;). Mne osobně zaujalo filmové studio, kde na mě útočili zdejší zaměstnanci – zřejmě dosti nespokojení s platovou politikou – osvětlovači, oživlé atrapy a taktéž staří známí rytíři s meči. Neviditelný muž si také přisadí svou a pere to do vás tomíkem. Scénáristy tu nepotkáte, třeba se objeví v příštím díle, honili by vás s fasciklem textů a házeli po vás nespokojeně peněženkou.

Neviditelný muž ve filmovém studiu stávkuje za asistence vraždících osvětlovačů.

Bestie jsou rozmanité a roztodivné. Level s přerostlými houbičkami a nasranými stromy, který Belial komentuje průpovídkou o nějaké zatracené dizneovce, je protkaný různými pohádkovými bytostmi, ale jejich vizáž zpainkillerovatěla a jsou spíš pohádkově hororové. Tak tak. A veškerou tuhle havěť je dobré zkosit. Stejně jako postavy i zbraně jsou zbrusu nové, krásně nám dělají ratatata a na jejich efektivitu je radost pohledět, nejlépe v Haste módu (nee, nic nehaste). Základní srandičkou, která nahradila známý mlýnek na maso painkiller weapon, je jakási kostka, která se při útoku rozloží na menší součástky a emzáka efektně semele. Sekundárním módem zůstal tradiční paprsek, který se přichytí na cokoliv pevného a znáte to, když emzák strká hlavu do laseru, co to s ním asi udělá. Belial též používá hlavu démona, z něhož vylétne buď nechutný… on si snad krknul, nebo tradiční laser. Najdete tu i obligátní kolíkovač, který vystřeluje tři šípy naráz a taktéž se pomazlíte se zvláštní zbraní – zlomeným mečem, který, když ho vymrštíte, pěkně rotuje a objeví se na něm jakási éterická čepel, vám jen stačí zaměřovat enemíky a rotující zbraň je rozšrotuje nacimprcampr. Zbraní je přehršel a nechybí tu základní hračky jako kulomet a granátomet. Kosťomet je kapitola sama pro sebe a začínám si říkat, kam na to ti autoři chodí.

Někteří se tváří sveřepě, ale proti mému arzenálu jim to není nic platné.

Každá z kapitol obsahuje na svém konci nějakého toho bosse a nestane se vám, že byste se zasekli na tom, jakýmže způsobem ho dostat. Přijdete na to rychle a netřeba se mořit s nějakými záhadami a zapeklitostmi. Taktéž tu odpadá nepříjemné hopkání přes nějaké díry, kterého jste si mohli střídmě užít v datadisku Battle out of Hell. Hra je jednoduchá, přímočará. Váš svěřenec různé situace rád častuje svými vtipnými poznámkami, píská si nebo zpívá text od Queenů. Rozhodně se s ním nebudete nudit a občas se i připitoměle usmějete nad jeho kecy. Zůstalo tu i obligátní sbírání duší a plnění různých úkolů, za které získáváte různé boostovací tarotové karty, které vám po zakoupení za nasyslené mince buď vydrží celou dobu, nebo si těch časově omezených užijete jednou za level na místě, kde bude jejich účinku potřeba nejvíce. Mince se nacházejí v hojném množství v různých nádobách, truhlách, sudech, dokonce i z laviček na vás vyskakují. Najdete je snad ve všem, co se dá rozstřelit či rozsekat. Armory zase bývají vzácné a secrety (ne sekrety!) zašantročené, tak jak to znáte z dřívějška. Z potvor občas vypadne nějaký artefakt, to když se vám je podaří několikrát zasáhnout ve vzduchu. Těžko to stíhat sledovat. Tak přimhouřete obě oči nad nápisy typu Haste on a nad počtem munice, kterou jsem si drze přisyslila, abych si to pěkně užila.

Houbičky, stromečky, kytičky, víly. Žádná idylka, potvory pekelné to jsou!

Zvuková stránka se těší vysoké kvalitě, hudba nezaostává a příjemně podtrhuje řež i chvíle klidu (je jich málo).

Grafika je tedy parádní. Detailní, propracovaná, titěrnostmi opepřená. Modely jsou kvalitní a všechno dostoupilo mnohem dále než v předchůdci. Jak také jinak, doba pokročila. Efekty zbraní jsou na vysoké úrovni. Oheň se vám propaluje z monitoru, horký vzduch se tetelí a láva řeřaví. Design monster a objektů je psychedelicky nápaditý, radost pohledět. Jen je škoda, že hrou proběhnete poměrně rychle a zůstávat v ní, jen abyste si uslintaně prohlíželi kytičky a domečky je poněkud úchylné. Něco mi tam ale scházelo. Původní Painkiller měl nějakou atmosféru, ducha. Sice je to ‚jen‘ střílečka, nijak nepotřebující určité mozkové závity, ale přijde mi taková vyšťavená. Příběh se odehrává v několika málo videích na stránkách prastaré knihy a finálního bosse smetete a padne na vás jakási neuchopitelná nejistota. Žádné efektní outro se nekoná. Jen suše dolistujeme knihou a hopla, tady titulky. Tahle část opravdu šťávu neměla a najde se jich ještě víc. Některé úrovně jsou jaksi strohé a ‚nemám je rád‘. Nelíbila se mi třebas vidlácká vesnice, plná přidrzlých andělíčkovských smradů, vidlících vidláků a k temné straně se obrátivších velebníčků. Nějak už to tu tehdy bylo ve vesnici sužované morem, bez těch nových oblud, zajisté. Dalším detailem je Loony Park, znáte ho z datadisku. Jediná nová a vcelku pěkná věc jsou pirátské lodě, jinak mi tahle úroveň přišla poněkud zbytečná, bestie v ní už dávno profláknuté a tváří se jako nastavovaná kaše, což se může lehce stát i u celé hry, a to z toho důvodu, že získáte pocit jakobyste znovu hráli to, co už jste hráli kdysi. Navíc nám z Loony Parku sebrali největší srandu – a to jízdu na horské dráze :(.

Loony Park se vrací a s ním zní Painkillerem jo ho hóóó!

Víte, opravdu tu nechci hanit, v Česku toho bylo málo slavného a to co bylo, to se zatnulo do našich srdcí (Mafia, Operace Flashpoint), přesto tu chybí duch a nejsem si jistá, jestli si to někdy dám znovu, nechám to trochu uležet. Recyklovat dávno zapadlé téma není nic špatného, jen z toho cítím nějakou tu nedotaženost. Samozřejmě vám se může líbit se vším všudy a nejlépe uděláte, když si ji vyzkoušíte na vlastní kůži a klávesnici. Prodělat na ní nemůžete, protože se jedná o celkem podařený titul. Těch pár ‚ale‘ jsou má subjektivní ‚ale‘, jejichž důvody mně osobně docela vadí. Otestujte a pak se uvidí.