Stůj, jen na chvilku se zastav a pohleď před sebe… Vnímej ten ruch kolem a nechej ho proudit svými smysly. Dálnice pulzuje pod tvýma nohama, vibrace rezonují celou lávkou a ty se díváš v dál. Celé město máš jako na dlani, celý ten životem kypící soumrak civilizace, v rozkladu šedivém, emočním vakuu.

Dýchej, a nech sílu větru, aby pročistila tvé plíce. Slyšíš, jak zvuky, které boří jedinečnost bytostí, uvadají a ztrácí se v ozvěnách zmatku? Zkus to, vyhni se těm vlnám, nejsou tu proto, aby nabouraly tvůj ochranný obal. Máš pocit, že tě opustil? Že se s každou další vlnou ztrácí a odlupuje? Cítíš se být sám, nahý, zranitelný… Ale ty nejsi.

Jen je nech, ať se ztratí. Jsi jako esence, která se nedá zachytit, vše, co je zlé a špatné, projde kolem tebe bez povšimnutí, aerodynamika citů je jim neproniknutelnou bariérou. Zavři oči. Ten chlad, co cítíš na řasách není tvůj nepřítel. Je tu jen pro tebe a budeš-li si přát, změní se v teplo, které zahřeje znavenou mysl. Budeš-li chtít, začne sněžit, jen pro tebe se svit slunce odrazí v námraze naproti na střeše, jen tobě budou hrát sonátu z deště a šumu listí, jen pro tebe vyvstane hvězda, která ozáří tvé cesty ve stínech. Svět je tvůj, přijmi to s radostí, neboť život ti byl dán, aby byl žit a zloba nízkých se tě už nikdy nesmí dotknout. Chtěje neustále bodat a srážet. Ale když to zkusí, mine, mine pokaždé a bude míjet navždy.

A teď… oči otevři a zři na toto místo, je tu, ale už nemá žádnou moc, ty jsi jeho pánem, jsi pánem živlů, jsi pánem svého života. Žij jak nejlépe to jen půjde, jsme s tebou. Máš tu sílu, víš to.