Normálně bych zápisek pojmenovala stylem Václavská pouť 2010 v Lovosicích, jenže její krutá nezajímavost mě nutí vyškrábnout jen to záživné. Rovnou vám řeknu, že mám raději akce historizující, ale podle účasti ve studeném nevlídném počasí a hromady známých usuzuji, že jde o navštíveníhodnou akci pro všechny místní, neb se tu po celý rok nic moc neděje a je to lepší, než se nudou kopat do zadnice někde u kompu (kdybych spustila Civilizaci 5 už včera, píši jinak).

Mou línou zmlsanou duši potěšily dvě věci. Zaprvé možnost vydrápat se na radniční věž a prohlédnout si oslovice z dračí perspektivy, zadruhé stánek s výrobky z kůže, který byl ověšený pěknými brašničkami a stahováky i pro lidi, kteří nemají zápěstí tlusté jak opuchlý salám. Stánek byl schovaný za rudoarmějcem mimo hlavní dopravní tepnu, obklíčenou nevkusnými vikslajvantovými hračkami, bouchačkami a dalšími podivnostmi, které mi tedy pouťovou atmosféru ani vzdáleně nepřipomínají.

Má představa pouti má jinou úroveň, ale nezapomeňte, že jsem pěkně zmlsaná a podobné akce mě jinak nelákají. Jen jsem byla zvědavá na tu podivnou realitu, přeplněnou všelikými druhy humanoidů. Zapozorovala jsem si řádně a kromě pár slečen a týpků v padnoucích křivácích jsem si nijak zvlášť neuslintla, a to ani nad kelímkem s pivem (děkuju, Marti, za pozvání).

 

Ochutnala jsem i slavný burčák, když Marti taťka vytáhl z kapsy nějaké drobné (30 Kč za 2,5 dcl kelímek). Zavzpomínala jsem na dobu, kdy jsme po městě táhly s Léňou a Terkou a s mou flaškou medoviny. Taktéž se tehdy akčně pouťovalo, taky mě zaujal stánek se stahováky, jen byl více mainstreamový a méně kožený a historický. Ale ten ostnatý stahovák už zdědil další člověk. Mně by stačil černý pásek z kůže se dvěma či třemi přezkami, momentálně mi přijde nejvíc sexy. Ježíšku?

Po rozpacích u divadla s Bajajou jsme se s Marťou přesunuly na radniční věž. Kdysi jsem tam chodila k zubaři, je to totiž doktorský domeček v doktorské ulici a pes, kterého tam paní přivedla, to musel cítit už zvenčí, protože ustrašeně kvíkal. Byly jsme poslední, koho na věž pustili. Zanechaje autogram v knize návštěv, měla jsem pikosekundu na vyřešení drobného erroru svého rozpadajícího se humanoida. Bála jsem se, že už to zpátky nestihnu a přilítla jsem jen pár vteřin po tom, co naši skupinku pustili nahoru.

 

Tak temnou, obrovskou a starodávně vyhlížející půdu už jsem dlouho neviděla, děsivost dřevěných schodů si nezadala s děsivostí mrňavého kovového točitého schodiště nahoru do věže. Pochopte, já sotva vylezu na židli a věšení závěsů je noční můrou. Nakonec jsem se překonala a kvůli těm fotkám jsem se nahoru vydrápala. Rozhled to byl nevídaný. Město z dračí perspektivy vypadá úplně jinak i jinak působí. Je to něco jiného než se proplétat davy, kličkovat mezi kočárky, psy a hejny*, nebo skákat pod auta v přeplněné ulici.

*Místo „h“ můžete dosadit i „l“.

Po návratu jsme se hojně přežraly obloženými topinkami a jak už to tak bývá, promrzlost a ukrutná bolest hlavy mě zahnala do hnízda o šest hodin dříve, než je poslední dobou obvyklé.