Bylo čerstvě po dešti, když jsem se rozhodla vytáhnout paty od počítače (jinak známo též jako „paty z domu“), navlíkla jsem si výletnické steelky (ty jedny černé co mám), šatečky a s foťákem, sušenkou a lahví minerálky vyrazila směr Opárenské údolí, které se nachází přesně na druhé straně Lovoše než já. Dala jsem si to cestou neromantickou, ale schůdnou, to jest prokličkovala jsem mezi zahrádkami pod Lovošem (městem se mi jít nechtělo), prošla jsem Lhotkou, nebezpečnou zatáčkou za ní (vysoká nehodovost), až do Malých Žernosek.
Omluvte kvalitu fotografií. Na začátku údolí mi čerstvě nabitá baterie sdělila, že jí mám vyměnit (jen jsem ji vytáhla a nechala uschnout), no a bez stativu to opravdu moc dobře nejde.
Po cestě jsem si všímala stěžejních prvků. Těmi stěžejními prvky jsou hospody, stánky a další důležité checkpointy jako lavičky a autobusové zastávky. Řekla jsem si, že je určitě nebudu potřebovat, ale možná se budou hodit, kdyby něco. Mezi Lhotkou a Žernoseky se velice akčně staví. Když jsem pak u hřiště zahnula doleva směr Opárenské údolí, překvapilo mě, že vesnice expanduje i sem. Spíš mě to trochu vyvedlo z míry, protože jsem chtěla utéct před kraválem sekaček, vrtaček a brusek, který mě tu denně obšťastňuje pomalu celý můj život, někam, kde by mělo být ticho – a prdlajs. Na břehu Milešovského potoka se také vesele staví rodinné domky. Místo je to hezké, ale u potoka bych si po povodních fakt netroufla.
Když jdete dál (po žluté, zelené a modré značce), minete sportovní areál, kde také nechybí stánek. Cesta už vede lesem. Po dešti je rozbahněná a z rostlinstva stoupá pára. Měla jsem pocit, že jsem vstoupila do pralesa. Horko toho dne by pralesnímu klimatu odpovídalo. Měla by to být naučná stezka a tak minete informační tabule, mapky, odpočívadla, sestávající z laviček a odpaďáků. Jedno z odpočívadel je zastřešené a vypadá vcelku nově. Tam jsem si dala pauzu na cestě zpět, to už bylo po dešti.
Procházíte zakroucenou cestou, krytou stromovím, přes můstky, okolo jezů, morového kamene s reliéfem dvojitého kříže, který sem byl přesunut z morového hřbitova. Morový kámen je památkou epidemie v roce 1680. Pokud máte štěstí, slyšíte švitoření ptactva a můžete se hezky kochat přírodou. Staré stavby (teď už hlavně zpevnění cest, mosty a viadukty pod železniční tratí) jako by do scenérie dokonale zapadaly. Lidé, kteří to tu kdysi dávno postavili, vytvořili nedílnou součást údolí, kam moderní budovy bohužel vůbec nezapadají. Momentálně se upravuje lokalita Císařského mlýna, vypadá to na ubytovací zařízení s hospodou a nechybí ani parkoviště na břehu potoka. Jak to dopadne nevím. Ze staré ruiny, kterou pohlcoval les je momentálně velice akční staveniště.
Tím jsem se dostala k viaduktu, který mě vždycky fascinoval. Vláčky, staré tunely, zarostlé stavby z kamene… však to možná znáte. Párkrát jsem ho blejskla, ale trochu se mi rozmazal. Za tímto viaduktem je cesta nahoru na zastávku a po pravé straně, stojíte-li k viaduktu zády, odbočka ke zřícenině hradu Opárno. A v ten moment se zatáhlo, zabouřilo a spustil se slejvák. Pod korunami stromů a při ústí viaduktu nastala tma tmoucí. Takové přítmí a atmosféra se mi moc líbí, zůstala jsem dostatečně dlouho, než hlavní nápor přešel a když deštěm a stromy začalo prosvítat slunce, vyrazila jsem na cestu zpět. Tomu říkám romantika hadr. V tu dobu už mě ale bolel celý člověk a začínala jsem mít pocit, že přes tu bolest v kříži nedojdu ani k prvnímu checkpointu, který jsem si vytyčila, že musím zvládnout. Zadařilo se a tak tu dávám dohromady drobný report, abych měla zase nad čím vzpomínat a zapomínat.
Opárenským údolím lze dojít dál a dál k obci Chotiměř, kde vás po cestě čeká pár romantických míst. Ale protože mě u viaduktu u vlakové zastávky Opárno zastihla bouřka, rozhodla jsem se vrátit po vlastní ose zpět do Lovosic. Je tu možnost projít obec Opárno a podél hlavní silnice obejít Lovoš (přes kopec bych to už nedala), ale jde to jen velice špatně kvůli provozu a také proto, že sama bych tamtudy raději nechodila.
Na hrad se podívám snad příště. Jo a nějaké zvíře si dalo záležet, aby obešlo celou mou levou ruku a pořádně ji ohryzalo. Doma jsem padla do postele a usnula. Pak mi vypomáhala půlka Saridonu, protože přecijen ještě nejsem tak úplně zdravá a běhat na slunci není pro počítačové zalejzáky moc košer.
Lovoš vlevo, Kybička navazující vpravo.
Co mě po cestě moc netěšilo, bylo množství lidí a cyklistů, ale nedá se nic dělat, je to nejbližší místo v lese s historizujícími prvky, průchozí i pro lidi, co nemohou běhat po kopcích, co se chtějí projet vklidu na kole, nebo se jen projít přírodou. Příliš se tu staví a kemp Jordán každoročně ubytovává různé táborové výpravy. Od dob, kdy jsme jezdívali do Opárna jako malí caparti už uplynulo mnoho vody. Mám pocit, jakoby se údolí nějak zmenšilo, naše stará místa, kde jsme se ráchali v tehdy ještě čistém potoce změnil čas a všude jsou známky nečistotných turistů a prasátek.
Naučná stezka Lovoš by si zasloužila ještě více péče, než je instalace laviček a odpadkových košů. Jsou to jen drobné nedostatky a dalo se to přežít. Není to moc místo na to, abyste si tu sedli a dumali či diskutovali nad nesmrtelností chrousta. Na romantickou meditaci potřebujete šutr někde vysoko v kopcích, jako je Kybička, nebo v lese, který není tak turisticky atraktivní, například pod Lovošem, na cestě kolem úpatí, dostatečně vysoko nad zahrádkami a ještě dost nízko, abyste z cesty v lese dohlédli na louky a pole pod ním (tam jsme natáčeli kousek Legrace of Kain).
Závěrem bych vás chtěla pozvat do Opárna na procházku. Doporučuji spíše svézt se vláčkem a projít si údolí, vesnici, případně cestu až do Chotiměře odsud. Když je teplo, není moc příjemné vyrazit po silnici, po které jsem šla já. Vyzbrojte se pláštěnkami, pokud jste přecitlivělí na změnu počasí a nechcete zmoknout, jelikož jsou dny kdy se v Českém středohoří náramně často střídá počasí. Když vás déšť stihne nepřipravené, je kam se schovat a kde posedět. Toť pro dnešek vše a zase někdy na sepsanou.
