Opárenské údolí 2011

Vyrazily jsme ve třech, cestou mezi poli, zahrádkami a nakonec hustolesem směrem k Opárenskému údolí, kde jsem zvolila zcela jasný checkpoint v podobě zrekonstruovaného Černodolského mlýna (čti „v podobě hospody“). Sápat se na naší straně Lovoše do kopečka byla celkem fuška, ale měla jsem neodbytný pocit, že je to lepší, než se plahočit na přímém slunci po silnici, která skýtá mnohá nebezpečenství.

Milešovský potok se během toho roku a čtvrt, co jsem v údolí nebyla, poměrně činil. Přesunul břehy, podemlel mostky a starý známý splav přetvořil v hlubokou tůni a sebral s sebou velký kus kamenitého břehu. V roce 2010 celé údolí zaplavila divoká voda z velkých dešťů, čili se není čemu divit. V tůňkách a pod mosty občas žijí ryby, malé hbité potvůrky, které se rozhodně nemíní vystavovat na odiv kolemjdoucím. Obvykle se jen někde rychlostí blesku mihnou a zmizí neznámo kam.

Schůdky v hustolese.

V údolí leží i morový kámen, připomínka morové epidemie z roku 1680. Byl sem přesunut z morového hřbitova. Opárno zdobí i staré kamenné viadukty pod místní železniční tratí. Nachází se zde kemp Jordán – několik budov, udržované hřiště a spousta dřevěných chatiček, které jsme obdivovaly, když jsme byly ještě malé. Pro unavené tvory jsou připraveny lavičky nebo zastřešená posezení.

Sešly jsme kamennými schůdky voňavým hustolesem přibližně doprostřed údolí a podél potoka doťapkaly k Černodolskému mlýnu, zrekonstruovanému restauračnímu zařízení s ubytováním. Mají to tam opravdu hezké, budovy si zachovávají svůj prastarý ráz, hlavním zdobným prvkem zahrady je kamenné zdivo, barvy střízlivé, žádná divočina. Smlsla jsem si tam na bramboráčcích a dobře vychlazeném pivsonovi.

Po celou dobu v údolí panoval příjemný chlad. Ve venkovním posezení jsme se rozhodly vyrazit na trosky hradu Opárno, kde jsem vpravdě nebyla už mnoho let. K troskám se lze dostat za viaduktem, stačí jen přejít potůček a vysápat se po cestě, která zčásti vede podél kolejí. A nahoře nikdo nebyl. Takové štěstí. Slunce, klonící se k západu, barvilo zbytky opevnění do oranžova. Mezi zdmi bylo hrobové ticho. Naprosté. Společně s výhledem do zalesněného kraje opuštěné trosky inspirovaly k zamýšlění se nad minulostí místa. Jak to tu vypadalo, když byl hrad ještě fungující sídlo.. Zachovala se malá část sklepení a zbytky obvodového zdiva. Kdyby hrad nebyl tak frekventovaný, asi by ho už dávno a definitivně pohltila sama příroda.

Přístupová cesta a sklepení jsou poměrně dost zarostlé, tak jsem tam kličkovala mezi kopřivami. Beru si totiž na podobné výlety sukýnku a steely pod kolena, je to mnohem pohodlnější než být narvaná v gatích. Nakonec jsme se rozhodly, že zpět pojedeme vláčkem, takže jsem měla necelých čtyřicet minut na zdokumentování rozpadající se nádražní budovy, kterou jsem okoukla jen tak zvenčí. Už se smrákalo a absence světlometu a přítomnost hustého kopřivového roští a „nášlapných min“ mě od bližšího zkoumání celkem odrazovala. Domů jsme dovalily zavčasu, utahané a s plnou paměťovou kartou. A konečně jsem se po týdnu vyspala.. bez probouzení.