Chovala jsem různá zvířata. Od roku 1992 prozatím do roku 2005 to byli hlavně pískomilové. V těch dávných časech tu o nich nebylo takové povědomí, jako je tomu dnes, natož abyste pro ně tehdy sehnali krmivo na míru, příslušenství a co se klecí týká bývaly pro nás opravdu drahé, takže prvního pískoška jsme měly (žádní chlapi tu tehdy nebyli, ale pořád dělám v textu ony chyby) v tom největším teráriu, které jsme mohly zakoupit a odtáhnout domů. Tehdy jsem krásně černému Puntíkovi slavnostně vytvořila tunely z roliček od toaleťáku a on je zcela slavnostně rozšrotoval hned, jakmile jsme si ho přinesly domů. Taktéž se mu nezdálo architektonické rozložení terária a tak si vybavení upravil dle svého nejlepšího pískomilího vkusu – rozumějte všechno co šlo prostě rozšrotoval a postavil si z toho pěkné hnízdečko. Šikovné zvířátko.

Jednou dostal i umělohmotný domeček. Tehdy frčely přírodní barvy a tak byl hnědý a smetanový a poměrně brzy přišel o okénka, žebříčky, komín… umělá hmota no. Horní patro bylo volně průchozí a ten spodek byl zcela uzavřený, což huňáčovi nevyhovovalo, a tak jedno okénko „vysklil“ a vzniklý vchod vhodně rozšířil. Trosky domečku už asi nikde nemáme.

S kamarádkou Andreou jsme se rozhodly, že budeme velice kreativní (už zase). Ona tehdy chovala morčata a s nadšením jsme je pouštěly po jejím pokoji a morčátka s nadšením zalézala kvíkající za skříně. Ale to je jen taková vedlejší epizoda. Prostě jsme sebraly různé krabičky, roury papírové i umělé, papírovou lepící pásku, desku a vytvořily šplhací věž s různými balkonky po stranách obvykle z krabic od bonbonů, které mívaly horní polovinu z průhledného plastu.

První myší výběh.

Aby nám zvířátka nudou naše krásné dílo nezlikvidovala, měla k dispozici ještě volně ložené ruličky s tenčími stěnami na hlodání, kupky sena a ve vyšších polohách pak pamlsky a pití. I když to nebyl drahý palác ze dřeva, moc se jim zamlouval. Do výběhu později dostávali velký oválný květináč naplněný pískem pro činčily, ve kterém se s oblibou váleli a čistili si srst.

Později na nás přišla více kreativní nálada a kromě zahradního domku pro králíky a rozkládací ohrady (to jsme tvořily s Petrou někdy v roce 1996), jsme stloukly i speciální klec z tvrdých prkének ze starého postelového roštu (to jsme stvořily se Zuzkou někdy v roce 2000), natřely netoxickou barvou a potáhly silnějším pletivem s pravidelnými čtvercovými oky. Je jiné, než klasické králíkářské a mnohem odolnější.

Domeček pro králíky byla obrovská bedna 100×50×50 cm s lehce odděleným vchodem a ještě speciální komůrkou pro hnízdo, kdyby byla venku zima. Domek měl dvě odvětrávácí okénka, každé pro jednu místnost, kryté okenicí, která se dala při nepřízni přychytit kličkou. Petry děda vytvořil speciální kliku na dvířka, abychom mohly domek zavírat, když jsme uklízely ohradu. Přidělaly jsme na něj také normální nožky z odřezků, aby nestál přímo na zemi a netekla do něj voda. Střechu měl skloněnou, pokrytou dehtovým papírem, nebo co to bylo za humus. Je to černé a hrozně to lepí. Později jsem ještě dávala dohromady letní kotec, aby bylo zvíře na čerstvém vzduchu. Byl to klasický kotec o stejných rozměrech jako zahradní bouda. Z jedné třetiny uzavřený, aby se zvíře mohlo schovat při nepřízni počasí, ze dvou třetin přední stěny pak krytý pletivem a sítí proti hmyzu. Obě části byly samostatně otevíratelné tak jak to možná znáte z moderních kotců, které už se dají sehnat i u nás.

 

Když mi pak poslední králíček po šesti letech umřel (v roce 2003), kotec jsem rozebrala, protože už se začal rozpadat a jediné, které ho využívaly celkem nepříjemně hojně byly vosy. Tehdy jsme neměly žádnou dílnu, za to ve zverimexu a v místním železářství jsme byly pomalu jako doma. Měly jsme akorát jednu pilku, brutální kladívko, kleště, hromadu vrutů, hřebíků různých tvarů a délek, pantů a entuziazmu. Jo a pak taky odřených rukou, omlácených prstů, zadřených třísek a spokojených ušáků. Neměly jsme je ale čím fotit, stejně tak naše krásné výtvory. Mám pár snímků z klasického foťáku, ale ne scanner. No a krása výtvorů už před lety zašla, takže vás můžu vyděsit akorát sklepně-venkovními pozůstatky, které již značně odrbal čas.

Později jsme začaly se sestrou navštěvovat keramickou dílnu, kde se dalo také tvořit.

Závěrem vezměte zavděk několika stoletými snímky chlupáčisek. Buď jsou ještě focení kamerou nebo vypůjčeným fotoaparátem, kdy člověk neměl moc času čekat na nějakou vtipnou pózu.