Sedím tu u svého malého letadlového motoru. Zjišťuji, jak milé by bylo, kdybych měla bokem ještě jeden LCD monitor. Znáte to, člověk se namlsá palci navíc, pak si řekne, že v tomhle okně bude pracovat a v tom dalším čučet na pohádku, ale zjišťuje, že se mu to na plochu 1920×1080 pixelů zas nějak přestává vejít. Ach ano, mé spisky zase budou zcestné a budou bloudit z A do B, z B do C atd. Mno a monotematické články moc neumím. Vítejte u dalšího shrnutí rušných dní.

O seriálu Dead Like Me

Mimochodem, objevila jsem přes twitteristy zase jeden seriál. Nemusím vidět všechno a na některé zvučné kousky mrknu třeba po několika letech nebo nikdy. Ale tento mě zaujal. Jmenuje se Dead Like Me. Mám za sebou necelou první řadu. Hlavní hrdinka Georgia zemře v osmnácti a nastoupí dráhu smrtky, jakož i mnoho jiných. Seriál je smutný i veselý. Občas se uculuji, občas se mi líbí některá moudra a někdy je mi smutno z toho, co říkají nebo co se tam odehrává. Promítám si to do vlastního života a vidím ty paralely.

Bridges are burning…

Smutno většinou přichází v noci, je to ta melancholie, o které jsem se zmínila sem tam, že mě dostihne. No a k tomu přikousnu pár dílů DLM, smolím veršíky na temná témata, ale je to už dlouho, a tak to trošku vázne. Exhumovala jsem i tuš a čmárám si po papírech (hrůza, no věřte tomu). Ponořila jsem se do hardware a složila tu otřesnou starou kraksnu, kterou přivezl kamarád.

O Ubuntu

Na tom stroji mám Ubuntu. Snesl by trošku lehčí distribuci, ale je jen na hraní, tak mi to moc nevadí (pominu-li občasné třísknutí do klávesnice, když se to vleče, disk už je asi taky na pochodu). Linux mě zaujal už dřív, když jsem tu měla malý notebook s Debiánkem (ne, nebyl můj). Tentokrát jsem přišla na chuť Terminálu, conky, links a cvičně si zkusila pár věciček přes příkazovou řádku (huáá bububu.. toho se prý lidé také bojí). Potěšilo mě, že na všechno najdu manuál a dokumentaci, v češtině i angličtině, vše dobře a dopodrobna vysvětleno.

Jsem zvyklá si raději všechno hledat sama, neboť mi česká fóra přišla ztracená a to i v případě, že bych se vydávala za chlapa (tohle mě nijak zvlášť neláká). Nemíním se hned považovat za Linuxačku (toto je pro lidi také sci-fi, slyšela jsem, že na linuxačky věří jen největší fanatici ;), ale tento flexibilní, přizpůsobitelný a odladěný operační systém má své kouzlo (subjektivní dojmy, děcka).

O drbech a xichtoknize

Mívám taková svá období. Mohou se vléci roky. Možná jste si toho všimli, pokud se samozřejmě zajímáte. Předtím jsem běhala s kamerou po lesích. Dneska spíš čučím do bichle o PHP a MySQL a do lesa zajdu jen občas, což je pro mě příjemný relax, vynechám-li naprosto vyčerpávájící, demotivující drsnodrsný výstup do hor (ehm, na kopec). Jindy jsem zase sedávala po nocích v pelechu a psala roztodivné děsivé příběhy, vybičované temnotou, která mě jaksi nadchla, má totiž své kouzlo. No a v poslední řadě řeším vztahy, respektive snažím se je neřešit a zůstávát zuby nehty nad věcí – to je taky pěkně adrenalinový sport, převážně když řešení vztahů a podobných píčovin nevyznáváte.

Co mě nebaví, je přísun informací, pokusy dostrkat mě citovým vydíráním kam druzí chtějí, moudré rady, drby, drby a zase drby. A nikoho nezajímá, že jsem napsala další báseň. Že programuju, nebo kreslím. Ne. Řetězec akce – drbna – drbna – drbna – bývalý partner či kamarád už je nažhavený a roztáčí soukolí. A ačkoliv si nepřeji globální sdílení toho, do čeho nikomu nic neni, dočkávám se akorát nerespektování ničeho. Každý vede boj. Málokdo si zametá vlastní práh. Když už s někým nemáte citově nic společného, proč by vás mělo denodenně zajímat, co oni dělají a jak si plánují osladit život. Troufám si tvrdit, že jsem v pozici, kdy se mohu zeptat sama a přímo a ještě navíc když budu chtít.

Jsem ráda, že se nechovám podle něčích představ. Mám totiž své vlastní.

Nakonec, a to čistě teoreticky, bych mohla nastoupit na stejnou vlnu jako ty nadbytečné články řetězu v toku informací a začít si myslet, že se v tom snad vyžívají a dělají to schválně, protože ona se teď cítila okey. Ve společnosti, kde se bulvár hltá po tunách, je na předních příčkách a kde blbost jen kvete bych se tomu nemohla divit. Okey stav se prostě nenosí a je třeba ho eliminovat, nedejbože když se nechováte podle představ druhých (zde si představte sprostý komentář mého méně slušného já).

Proto jsem si řekla, že uteču k tomu, co mě osobně těší. Občasným návštěvám hospod a restaurací, chovu pískošků a taktéž k Ubuntu a budu FB, ICQ a ostatní mainstreamové komunikační lajny částečně ignorovat pro dobro své i kvůli pár lidem, kteří za nic nemohou, ale mohli by to omylem schytat.

Přistihla jsem se, že o těchto sociálních sítích a podobně přemýšlím jako o hromadě hoven, kde si nikdo nerozumí a každý si žvaní o čem ho zrovna napadne a to zcela nezodpovědně, aniž by to snad myslel upřímně. Když se jó zadaří (ironie) jde jen o záplavu bezvýznamných a hnědých myšlenek, v nichž se všichni dobrovolně brodíme až po kolena. Prázdná slova, která nás nutí rezignovat na snahu a kašlat na vše, vždyť smyslem života je si pořádně u… twittnout a naivně a pohodlně čekat, až cosi nebo kdosi za námi přijde, tak jako ty ubohé a líné trosky v jedné FB skupině, co jen napíší odkud jsou a koho hledají a to je celé. Za nikým nepojedou, o nikom si nedohledají ani tu nejmenší informaci, osobní web je nezajímá (ne, nejsem v takové skupině).

A realita pomalu odchází a mizí a my si ani nevšimneme, že něco není v pořádku. A ani já nejsem ctnost velebná, stydím se za sebe, ale vím, že něco ve mně zase zdechlo, ty city jsou v hajzlu a to si má vlastní rodina ani trochu nezaslouží. Sociální sítě mi daly především krutá zjištění a bolest a přesto tam setrvávám. Na jednu stranu je to špatné, na druhou stranu jsou tam lidé, staří známí o kterých bych jinak skoro neslyšela a se kterými se můžu spojit alespoň přes tu nenáviděnou i vyzdvihovanou xichtoknihu, protože jsou třeba na druhém konci světa a sypou na FB své cestopisy a fotodokumentaci z pláží Bali a Austrálie. Já osobně tam lidi nelovím, cizince a zvědavce nepřidávám, protože jaké si to uděláš takové to máš a má vůle je můj hrad.

Psané slovo může být úplně prázdné a velmi zrádné.

To je vše, co jsem chtěla napsat. Ráda zajdu na pivko, na dortíček, procourat se městem, ale nenechám se deptat (v tom si vystačím). Existují duše, které pomohou, ale také existují duše, které se snadno nechají strhnout jen prostými slovy druhých a to není dobré. Kde je pravda a koho skutečně zajímá?

Děkuji za pozornost.