Poslední dobou hlavně mačkám spoušť. Protože se mi nechce nic moc hlubokomyslného vymýšlet, sypu na webísek (podle vzoru „blogísek“) jednu fotografii za druhou, i když se téma často opakuje. Či si jen tak hraji. Hraní se soustřeďuje okolo Settlers II (10th Anniversary), Battlefield 2 a Heroes III, které si tu z nostalgie pařím bokem v okénku.

Byla jsem se podívat, co je venku nového. Toho odpoledne se lehce zatáhlo a vypadalo to, že zase bude pršet. Zatímco si Islandský ledovcový stratovulkán Eyjafjallajökull vesele soptil, naše drobná česká květena se probouzela k životu (pokud byste chtěli nějaké známky sopečné činnosti v místních luzích a hájích, doporučuji ventaroly na Borči). Vzpomínala jsem na sen, jenž se mi nedávno zdál. Byl o sopce, která začala soptit někde na severozápad od nás. Ve snu se nacházela v Českém Středohoří a zároveň byla úplně někde jinde, jak to tak ve snech bývá, obklopená horami a pak pod ní vznikla řeka a stěny hor se hroutily. Sopečná činnost odhalila cestu k jakémusi chrámu. Ten chrám byl vylidněný stejně jako vesnice poblíž. Kdosi po nás šel a cosi chtěl (většinou je nás tam víc, ale nevím přesně, kdo ti lidé jsou, jen že je znám). Nějak do toho ještě byla zakomponovaná jakási dávná civilizace a vůbec mi to tak nějak nedává smysl v kontrastu se stavem, kdy je ve snech všechno tak jasné a logické. Už ani nevím, o co tam vlastně šlo a jak to skončilo. Konce bývají velmi nejasné, pakliže se nejedná o sen, kde mě někdo sejme a pak se ten děj odehrává znovu a znovu – jako ten s démonem a bojem na meče. Skončil teprve ve chvíli, kdy jsem rozmlátila nějaké kamenné sošky. Věřte mi, že v mých snech byste být nechtěli, i když třeba ty matrixové stojí za tu chvíli akce a je fakt, že umíte létat vzduchem, zpomalovat tok času a ovládáte bojová umění.

Taktéž se mi zdává o zle a věcech nepěkných, že tu cosi mezi námi je. Přítomnost toho čehosi cítíte. Obvykle se sen odehrává v noci. Dějistěm může být váš dům, vaše ulice a v tom snu pořád něco hoří a nejde to uhasit, nebo vypnete rádio a ono začne šíleně nahlas hrát, nebo zamknete dveře a pak zjistíte, že máte otevřená okna, či k vám přijde obvykle nějaký příbuzný či příbuzná a vy víte, že je něčím posedlý/á. A pořád se přibližuje ve snaze vám ublížit a vy ať děláte co děláte, nedokážete ho odehnat, zbavit se ho. Či jdete ven a zvedne se vítr a ryk, který se stupňuje. Jednou jsem prohlásila, že už se blíží, ale nikdo nevěděl kdo a ani jsem ho neviděla, ale ten zvuk byl otřesný. Pořád se mi zdá, že mě někdo chytá a škrábe. A pak ti pavouci. Obrovití pavouci a tunel plný pavučin. Můžete mi to někdo vysvětlit? Nedokážu to přesně přiblížit, ale je to nepříjemné a jde z toho mrazení. O zombiích, vylidněné planetě, podzemních chrámech a gigantických bunkrech si povíme příště u nějakého apokalyptického příspěvku. Proto si v tomto bodě dovolím konečně tu květenu a nenápadně se přehoupnu k počítačovým hrám.

Battlefield 2 jsem začala hrát až v roce 2010, jelikož už mě nebavilo pařit singlplayer, zatímco se pánové Alex a Dan náramně baví. Během beta testování ruské hry World of Tanks (strojově přeloženo jako Svět Nádrží, z toho jsem fakt nemohla – vytlemený smajlík – ), pití piva a banánového džusu a mé snahy udržet se v anglicko-rusko-česky mluvící konferenci mě napadlo, jak jsem mohla tak dlouho existovat bez možnosti hrát proti lidem. Ale abyste si nemysleli, že jsem nikdy onlinovky nehrála, to víte že hrála, jenže je to drahně dávno a pak ty nepodstatné štěky okolo nemá cenu zmiňovat. Drobná vsuvka – kterej chytrák vymyslel šuplata na klávesnice a myš, ta zasouvací věc pod deskou stolu je k nasrání, a to pod tím měla být ještě jedna deska, která by vylézala zpod šuplete a měla sloužit jako platforma pro krysu – OMFG

 

V BF2 nám přezdívali Lazy Sniper Family a neptejte se proč =D. Jak se teď zájem přesunul k Bad Company 2, tak už na to zase házím bobek, i když se občas přinutím a zapnu to. Já osobně Bad Company 2 nemám, jelikož je mé drahé železo poněkud obstarožní a tak mě celkem právem naštvalo, kolik tisíc bodů si můžete nahrabat v Rushi, kolik pinů a hvězdiček se vám vysype do kapsy a také, že hra byla ještě donedávna plná cheatujících prajzlů. To já si v BFku 2 vklídku vyhlédnu plácek (rozuměj řádně husté chroští), kde mě s větším či menším úspěchem nikdo nezmerčí, odkud si můžu vesele snajpovat, za předpokladu, že mi nedojde munice. A jsem ráda, když upižlám pár bodíků. Jindy hraji za assaulta či inženýra, záleží, kdo je zrovna online, ochoten a která mapa se pojede.

Osobně nemám ráda servery, kde sniper nemůže použít claymore, kde je zakázaný boj komandéra a kde se točí pouze jedna mapa, takže ze Strike at Karkand už mám solidní tiky v kryse, i když válčení s kamarádem Al1as mi dalo potřebné základy právě na této mapě – ale nechtějte ho mít za nepřítele. Doteď nemám zmáknutý ten správný gryf a když se přede mnou vynoří cizí voják, lehce zazmatkuju a pak se logicky válím a čekám na respawn. Také se pěkně vztekám, ale to máme s pár lidmi asi u hraní stejné. Hm, nebudu si brát do huby (teda spíš do klávesnice) slovo „většina“ nebo „všichni“. BF2 je prostě fajn akce a mít dříve možnosti, jaké mám nyní, asi bych nebyla zelenáč.

 

Settleři, to je jiná. A dokud v kampani nenarazíte na pěkně ostré cizáky, je fajn budovat civilizaci, stavět domečky, cestičky, správně si naplánovat fungující průmysl a vojenskou mašinerii, protože bez vojáčků se neobejdete. Nebudu tu dlouhosáhle popisovat herní principy, protože buď tu hru znáte, anebo je lepší ji poznat za chodu a já tuto budovatelsko válečnickou strategii doporučuji vyzkoušet na vlastních strojích. Občas se přistihnu, že kameru přiblížím na titěrný detail a pozoruji, jak panáčci přenášejí suroviny, stavební materiál, nebo jdou lovit, či sázet obilí a péct chléb, odnášejí kmeny na pilu a z pily nosí prkénka na stavby a vůbec je to takové, s prominutím, roztomilé hemžení, tedy než vám začne téct do bot, protože se emzáci rozhodli útočit z několika směrů a tahat se s vámi o kopečky s kýženými zdroji, hajzli.

Nebýt tady dračiska, asi bych se tu jinak nudila 24/7. Ba ne, ještě tu mám ty hrady a hromadu dalšího čtení. Doufám, že nebude vadit, že se tu o lidech zmiňuji. Vím, že to spousta lidí nedělá. Když jim něco vnuknete, dokáží o tom hovořit tak, že to vymysleli oni sami a když už se o druhých zmíní, vypadne z nich nějaká stereotypní všeobecná a velmi bulvární hloupost. Já si tedy dovolím mluvit o lidech občas i hezky a rozhodně děkuji Alexovi a Danovi za propařené chvíle a Pavlovi za nevyčerpatelné herní zdroje v dávných dobách a taky Tomášovi za zvedání pokleslých nálad nejenom slovy, ale i hromadou parádní muziky. Jsem lenoch, který kontakty moc neudržuje a už jsem se zase ztratila v dalších dvaceti herních sítích, které jsou tak různě propojené a přitom tam nikdo z čechů skoro není, tím méně známých a kámošů. Nedávno jsem se dočetla, že kamarádka vesele starcraftí a Altros letos bude. Já vim, ale asi mám potřebu tady všechno vyklopit a to chci napsat ještě jeden zmatený příspěvek, ke kterému dodám pár dílek jednoho človíčka. Píšu si to sem proto, abych se na to zase nevykašlala. Ale… víte, překonávat vrozenou lenost je drsné.

P.S.: opravovat překlepy a chyby budu až jindy.

The End