Původně jsem měla v plánu napsat tutoriál na ohořelý svitek ve Photoshopu (pozor, SEO), protože vím, jak si rádi čtete mé kilometrové elaboráty na jakékoliv téma (pozor, ironie), ale pak jsem dotaz zadala do svého oblíbeného vyhledávacího enginu Google (pozor, reklama) a z výsledků jsem získala pocit, že už to musíte tak dvěstěkrát umět, pokud nepatříte mezi sortu brouzdalů, kterým dělá větší než malé množství souvětí problémy.
Tedy řekla jsem si, že se omezím na krátký příspěvek typu „co se povedlo, co se podělalo“. Povedlo se mi dokončit několik grafických návrhů pro klienty všeho druhu. Od cateringové společnosti, přes truhlářství až po kadeřnictví a pár dalších projektů, které ještě nejsou live, na jejichž realizaci se těším, ale nic o nich neprozradím, jinak se něco rozbije, známe. Ano, jde čistě o můj osobní pocit z odvedené práce. Chci, aby byla vidět a nezapadla pod něčí neschopností, ať už mou (občas se stane, že nemám absolutně chuť se virtualitou zabývat, je v ní příliš hnoje a sprostých těžce omezených dementů), či někoho jiného (pohádka o nedodaných podkladech, neznalosti a výmyslech je každému freelancerovi jasná, ostatně nač tu opakovat něco, co můžete najít například na webu Clienst from hell a o čem čas od času nějaký freelancer písne).
Během brblání nad nesmrtelností chrousta, lidskou potřebou dělat z jednoho sopečného pufnutí katastrofu, hodnou věčně omílaného konce světa a pití kakaa jsem si vzpomněla, že bych si ráda sehnala nějaké knihy se středověkou tematikou. Kromě touhy dočíst se o tom, jak se tehdy žilo, co se jedlo, nosilo a pilo, o čem se mluvilo a snilo, mě také zajímaly hrady a zříceniny, a tak jsem prohrábla knihovničku a vytáhla Středověké hrady v Čechách a na Moravě a pilně studuji, abych měla zase co zapomenout.
Kdysi jsem matlala keramické domečky, hobití nory, hrady a podobně, tudíž jsem prolezla půlku internetu, abych zjistila, že všude mají stejné publikace o keramice, věnující se pouze západnímu stylu, přičemž povídání o východním způsobu glazování, vypalování atp. se omezilo na pouhých pár stránek v jedné knize a čau. Keramiku mám ráda v přírodních barvách. Hnusí se mi abstrakce, ostré hranaté paskvily a divoké barvičky na jinak pěkných kouscích, kde výsledek vypadá jak z vikslajvantu. Je to otázka vkusu. Jasně, ale nepíšu proto, abych tu vyjmenovávala možnosti. Píšu o subjektivních dojmech >:).
Od hradů skutečných je to ke hradům z keramiky co by kamínkem dohodil, ale postrádám oslí můstek směrem k tibetským mnichům a rozjímání v horách, na kopci, na skále, o kterém poslední dobou také dost dumám. Fascinují mě lidé, kteří nejsou svázáni a přivázáni k hromadě hmotných statků. Nám se buďto něco líbí, nebo si pořizováním věcí něco kompenzujeme. Já mám třeba úchylku na počítačové komponenty, knihy, šutry, svíčky a hadry romanticko-gotické. Nemůžu si pomoct. I vy se určitě něčím obklopujete, tak mi to v duchu nehaňte. A dokud tím nikomu neubližuji, tak komu na tom sejde? (No jasně, že se vždycky najde trubka, které na vás něco nevoní, ale tak to sem snad nemusím pokaždé psát, jako kdybych se obhajovala před nějakým neviditelným okem, které mě přísně sleduje, ho vypíchnu a bude vymalováno, smajlík). Na fotografii vidíte můj první hrad, tehdy řešený jako prolejzka pro pískomily.
Fascinuje mě cesta, po které nemusíte běžet, abyste byli honem honem u cíle, ale jen se tak pomalu vlečete, protože kdybyste se rozběhli, hned byste se zadýchali, unavili a cestování by vás rázem přešlo (také zkušenost, vždycky se někam těším a pak mě uondá samotné cestování). Takhle bych se prošla nějakým příjemným hustolesem, s cestou přes bažiny, potoky, kolem zřícenin (vzpomíná na larp). Dolezla bych na nějakou skalku. Tam bych si sedla na deku, zírala do kraje, údolí, na okolní hory a dumala a meditovala a bylo by mi fajn. To také patří k mnichům a poutníkům a zatraceně mě to přitahuje. Stejně tak mě těší pozorovat prastaré mohutné stavby a mým přáním je vidět kambodžské chrámy. Jenže až se tam jednoho krásného dne člověk doplácá, zjistí, že jsou ty zříceniny plné tůristů (protažené u je schválně a kroužek také), odpadků a udupaných cestiček a nebude z toho mít kdovíjaký mystický zážitek. Takže si budu muset najít nějakou ruinu i skálu poblíž a jít tam za hnusna, protože jakmile se oteplí, vylézají krysy s krabicovým vínem a fascinuje mě, jak daleko a vysoko dokáží dělat lomoz a bordel.
Poslední téma, kterému se chci věnovat je povídka, kterou jsem vyhrabala na internetu. Jmenuje se Příběh strýčka Martina a celkem mě zaujala, i když vypravěčka (nezaměňovat s autorem) také sklouzává do sebeobhajoby, používaje slova jako kráva a podobně, pravděpodobně ze strachu z komentářů pod články – celkem dost mi to vadí, stejně tak i komentář typu, že by to studentka takhle nenapsala. Napsala. Znám pár slečen, co psaly a píší dokonale, ale přílišná sebekritika a lidská závistivá nepřejícnost jejich díla pohřbila na dně těch nejhlubších šuplat a jaká to byla čtivá akční díla! To je stav internetové komunity tak zoufalý? Neodpovídejte, vídám to dnes a denně – je.
Příběh je zajímavý, plný tajemna a historie a momentálně ho mám rozečtený (jakožto i další díla, jsem asi nějaká roztěkaná). Pokud se k vám nedostal, doporučuji prostudovat. Jedná se o blogový román na pokračování ve formě zápisků studentky Veroniky a je k dispozici ke stažení ve formátu PDF (prozatím 83 stran), viz. odkaz výše. Autorem je Patrick Zandl, o kterém už jste jistě slyšeli a pokud ne, mrkněte na Marigolda.
To je pro dnešek vše. Jde vskutku o mix toho, co se za posledních sto let odehrálo a ještě něco navíc. Fotodokumentace a autentické hromady prachu included. Enjoy.
