Původně jsem chtěla napsat něco jako „lesní příspěvek“, což mi teď, v jednu hodinu ráno, zní poněkud podivně a hned jsem si představila žebravé ruce, hrabající po příspěvku na benzín pro svého pětihvězdičkového terénního mastodonta (tuhle jsem zahlédla pěkné černé terénní vozítko (značku nevím), ještě vonělo novotou, mňam). No prostě se tu stavila Marťas a dostala ten spásný nápad jít do lesa.

Z malé procházky na houby se stala túra okolo kopce, která by mi vůbec nevadila nebýt toho, že byla zima a tak podobně. Když už jsme se vyhrabaly tak vysoko, abychom konečně zřely ten legendární les, courat se mezi stromy bylo celkem fajn. Vystřídalo se několikero druhů počasí, od deště, přes zimní mráz až po romantický lesejček, zalitý sluncem. Měla jsem dost v momentě, kdy jsem si sežrala jedinou oplatku a tím se odsoudila k nutnosti brzy si sehnat další cukr nebo jiné palivo, jinak bych tam ležela dodnes.

Našly jsme pár hub, ale už bylo jasné, že tentokrát to taková krása nebude a hlavně jsem zase nějak ztratila ten cit pro hledání hnědých hlaviček ve hnědém listí mezi hnědými… ehm. Cestou zpátky jsme to z nějakého důvodu vzaly přes pole, protože se zdálo, že to bude kratší, neb jsme vylezly „kdovíkde“. Nebyla jsem si jistá, která cesta z kdovíkde je ta správná, ale měla jsem zlé tušení, že se v těchto končinách mezi poli nachází neprostupná křoviska, rokle nebo ploty, nalepené jeden na druhý. Po pečlivém a blízkém prozkoumání jednoho bujného křoviska, jsme se vydrápaly na polní cestu, skromě jsem ji pojmenovala prostě „civilizace“.

Naordinovala jsem si tak rok bez přírody, lesů a hlavně v teplém brlohu, neb jsem nebyla schopná napsat jedinou větu. Prostě jsem odumřela, upadla do kómatu a poprvé po dlouhatánské době se vyspala tak dobře, že jsem následující den zůstala vzhůru dobrých 24 hodin a tím si zase to spaní rozhodila. Ani teď nemám chuť jít spát.

Nikdy bych nečekala, že na Lovoši budou mloci, tak jako jsem ještě nedávno nečekala, že tam budou růst houby. Mloků jsme potkaly hned několik, různě rozesazených po nahnilých a mokrých kmenech a skalách. Pózovat mi ale, potvůrky, nechtěly. Nedivím se jim. Také bych se před sebou schovala na dno toho nejhlubšího hrobu.

Tak dlouho chodíte do lesa na houby, až si přinesete klíště.

A lesní ticho? V lese je ticho.. příjemné. A taktéž klíšťata. Bahno a klíšťata jsou dvě nepříjemné věci, pakliže to první nejde dolů z bot (jíl no) a to druhé nejde dolů z ramene (fuj fuj fuj, bestie jedna hnusná olezlá, roky jsem se bez nich obešla a obešla bych se i nadále). Je jasné, že si ten pelíšek zasloužím.