Od kečupové primitivnosti k celovečeráku… tak začínal text cca ze začátku roku 2006, ve kterém jsem se snažila přiblížit natáčecí euforii případným čtenářům. Našla jsem ho při procházení starých záloh (9. října léta páně 2009) a jen tak pro sebe si říkám, kam se ten entuziazmus vypařil. Musí nutně vše, o čem se mluví a na čem se tvrdě maká skončit katastrofou? Tady je zvykem obvykle nic nedělat, vše odkládat a nebo udělat věc jen tak napůl honem honem, aby se neřeklo. Nenávidím tento přístup a v našem filmu neměl místo. Ale i tak je po něm veta a kdoví jestli bychom ho vůbec kdy dokončili.
Takto měl Elder God vystupovat ve filmu.
Neobsáhli jsme mistrovství ani v jedné z těchto disciplín (kečupová primitivnost a celovečerák), avšak vývoj je znát a zcela zřetelný. Možná je to tím, že na „tom“ děláme už od dubna roku 2005 a možná je to také tím, že uzrál čas něco změnit. Nemůžeme změnit ani planetu, ani naše existence, ale můžeme přednést zcela nové a mnohem lepší výkony v oblasti, v níž se chceme cítit jako doma a pokud budeme pokračovat, v čemž snad poprvé vidím jakous budoucnost, věřím, že to mistrovství jedné krásné noci přijde a náš štáb už se nebude dohadovat jenom o kečupu a vodě, ale přinese vám něco hmatatelnějšího, reálnějšího, krvavějšího a akčnějšího.
Pochopte, že prostředky prostě nejsou, či jsou obvykle dosti ořezané a my tak pracujeme s light verzí vpodstatě čehokoliv. Od kamery počínaje, po kostýmy až k samotnému scénáři. Přehoupneme-li se až ke hraní, všimnete si, že kromě délky a barvy vlasů se mění hlavně to. Mise startuje v Nosgothu a jako takový nabídne mnohem reálnější reakci než je to u prvního setkání se stařešinou time-streamerem Moebiem. Úplně první scéna, kterou jsme natočili, je ta s telefonováním hlídači času Moebiovi. Snad zažehla onu neustále dušenou jiskřičku. Stabilita rolí byla tehdy někde úplně jinde než je dnes a je zábavné sledovat, jak se do toho herci-neherci dostávají. Zábavné pro toho, kdo mě chápe a něco podobného zažil.
Od telefonování Moebiovi jsme se dostali ke schůzi, scéně na chodbě a výslechu. Zcela retrospektivní natáčení a je to jedině dobře. Raziel (Terka) a Kain (Petr) své party zvládají bravurně a v barvě jejich hlasů už poznám, že to jsou oni. A tím začínáme. Troufám si tvrdit, že nás čekají ještě mnohá zajímavá překvapení a kdoví, kam s nimi dojdeme. Martina, která hraje time-streamera Moebia, už má něco za sebou a ta role jí vyloženě sedí, k začátečnické prkennosti má na míle daleko. Lenka, která schytala další z nejpevněji stavěných rolí má na svých ramenou záchranu situace. Už jednou musela vést své tupé pěšáky do boje a teď to dělá znovu, protože time-streamer je očividně trochu vyveden z reality a není schopen vzít otěže pevně do rukou, je to přeci jen obyčejný dědek, který je tak trochu divný a říká si hlídač času. Petra, která má nevděčnou roli naprosto neschopného pěšáka, člena elitní Moebiovy jednotky se do role obula vervou sobě vlastní. Jako gamer 0.5 (něco jako windows 3.1), není schopna (není schopen) zvládnou nastalou situaci.
Gamerovi se totálně rozhasí mašina, na které zrovna paří Legacy of Kain a chybou v Matrixu jsou hlavní charaktery, jež otvírají samotný film, vyhozeni v téhle naší nudné realitě. Vše zesere svým neschopným útěkem, po němž je podroben krutému mučeníčku a vyslýchání upírem Kainem. Krutému pro každého hráče. A tato scéna je takovým úplně mrňavým zlomem. Již nepadá údivná věta: „ale to už je herectví…“ Tady se skutečně hraje. Nechci aby to ve srovnání s filmem znělo nebo vypadalo směšně. Všímejte si prosím rozdílu mezi monotónním „au“, „pomoc“ a doslova vymazlenou větou: „když nezazpíváš, nic nedostaneš…“ bude setsakramentsky velký.
Nakonec půjde o obyčejný film úplně obyčejně praštěné bandy šílenců, který stále zůstane v oné na-kolenu-dělané rovině, od níž nečekejte oscarové efekty, ani kameru, ani střih… ale ještě stále se můžete těšit a my vás zveme.
