Abych trošku vysvětlila název článku (legendární les), povím vám, že už jsem moc nevěřila, že se tu dá najít klidné místo, kam lidská noha příliš často nepáchne, kde se za každým pařezem a okolo cesty neválí podpapíráky, kde roste krásná jemná tráva, ve které se schovávají hlavičky hub, kde voní jehličnaté stromy, déšť a podhoubí, místo, na kterém můžete meditovat mnoho hodin a zírat dolů do údolí nebo na okolní kopce či jen čučet do korun stromů.

Fakt mi to celé přišlo jako mýtus, protože žiji ve městě, dřepím u kompu a houby sbírám jen v Gothicu (samozřejmě tomu tak nebylo vždy, viz. lesy v Dubí a lesy okolo Starých Splavů a Jetřichovické lesy v mé dávné minulosti). Město je obehnané dálnicemi, krabicemi a továrními halami a na téhle straně kopce jsem zatím neobjevila žádné tak malebné a čisté místečko, na jaké jsme se ségrou narazily o pár kilometrů dál (ufff).

 

Předchozí den se Opárenským údolím prohnala velká voda. Voda se rozlila z koryta potoka a bohužel zasáhla opravovaný a zvelebovaný Černodolský mlýn. A zatímco záplavy dál řádí a Labe stoupá, v duchu se ptám, proč si lidé staví své nové domečky u malebných potůčků. Logicky vzato, když se tam sbírá voda z dešťů, můžu čekat také pořádné pohromy, obzvlášť, když se ty stoleté povodně opakují skoro každý rok a lepší to nebude, přesto si tady troufli fláknout novou bytovku rovnou k potoku a na břehu řeky se vesele staví. Pro mě je to celé jedno velké WTF, už z toho důvodu, že na střeše nevidím záchranné čluny a domeček by se dal vtipně pojmenovat po jednom velkém zaoceánském parníku, který lidská pýcha a lidské chyby poslaly ke dnu po střetu s ledovcem (krátce: Titanic). Toť historická odbočka k současné otřesné situaci.

 

Vyrazila jsem se ségrou a jak je poslední dobou zvykem, najednou začalo svítit slunce. Protože jsem vetšinou lenivý ajťák (tím neříkám, že jste lenivý, pokud jste ajťák, nebojte), myslela jsem, že zdechnu na přehřátí a to hned několikrát, ježto jen vysápat se nad zahrádky dá poměrně zabrat. Navíc mám už pár týdnů jisté zdravotní problémy, které se člověku čas od času nevyhnou a prý také nejsem sama, ale to patří do jiné pohádky.

Cesta už nebyla tak rozbahněná jako předchozího večera po několikadenních lijácích, kdy se veškeré komunikace změnily v řeky nahnědlé břečky. Přesto sem tam zůstaly bahniska, kaluže a nově zrozené potoky s krátkou životností, zase ale v místech, kde se dešťová voda slévá pravidelně, protože jsem si v jedné temné rokli uzmula pěkný placatý a lehce ohlazený šutrák. Asi na něj připlácnu nějakou tu svíčku.

 

Prošly jsme křovisky, tůňkami a bahnisky a dorazily na ono malebné místo, které jsem tak neumětelsky popsala v úvodu. Má štěstí ten, který může na podobná místa chodit často, protože u nich žije. Zas ale výhoda velké vzdálenosti tkví v tom, že málokdo se přemůže jít takovou dálku jen aby se usadil v trávě a mechu a koukal jak čerstvě vyoraná myš někam do lesa, či jak péro z gauče, či jak slepejš.. no dobře.

Cestou necestou jsme potkávaly různé shluky různých hub, které jsem se jala dokumentovat, abych pak mohla v pouštních nebo líných dnech koukat aspoň na obrázky. Mýtická realita a skutečné houby. Těch jsem tu za svého dětství nepotkávala tolik, vlastně skoro žádné. Pamatuji jaká byla sucha a jaký tu byl jedovatý vzduch.

 

Spousta houbiček už byla rozmočená, zcepenělá nebo ožraná, ale pak se poštěstilo na pěkné kousky, které jsme tam nemohly nechat. Když je jdu cíleně hledat, skoro žádné nenajdu, tady jsem si všimla i potvůrek pod vrstvou trávy, hub v dálavách a hub pod mechem a v kapradí. Nevím, kde jsem si tak vycvičila své slepé oko (4 i s brýlemi), ale musím se pochválit. Kdysi dávno jsem si vyrobila takovou kapsičku ze zbytků černé látky z pláště s kápí, dneska jsem se nestačila divit, kolik hub se do ní vešlo (ta oranžová miska) a bedel, sameťáků i žampáků bylo pořád dost.

Přístupnější místa však byla obraná a zbytky hub dost sadisticky poházené po cestě, kloboučky ulámané a tak podobně. V nižších polohách pak už jen podpapíráky, odpadky a opilé děti a smradlavá, uřvaná realita.

 

Upajdala jsem se důkladně. Vyvenčila zase na sto let dopředu, zablábolila si na blogu a teď ještě dobastlím svou osobní galerii hub a půjdu to zalomit. Na sepsanou.