Nastala chvíle, kdy bylo vhodné vypnout hučící počítač a jít si provětrat poslední mozkovou buňku, která se po všech pivních seancích drží zuby nehty (a proto zde mohu dávat průchod své grafomanii, i když to pořád musím opravovat; po včerejším zamyšlení v rockovém, notně zakouřeném klubu, mám ruce jakési gumové). Stává se to už tradicí, že na jaře, když mi nemrznou obvody, vytáhnu paty z domu a jdu se podívat na naši slavnou realitu. Grafika se pořád nezměnila. Všechno je potažené šedivou texturou nevalné kvality, jen sem tam vykoukne jasně zelené stébélko trávy, a kdyby byli zahrádkáři menší dobytek, byly by pod hromadami odpadků vidět i probouzející se kvítky.

Zde vidíte pár jasných důkazů, že se design s přibývajícími dekádami nijak zvlášť nemění. Slavná krabicová zástavba, které padlo za oběť nemálo historizujících budov ještě nespadla a asi se ani nechystá. Občas je omývána zhnědlými vodami mrtvé řeky Labe, když se přírodě zadaří výstavní kousek a povodně zaplaví značnou část této fotografie. Na dalších snímcích si můžete povšimnout našich krásných velehor, ehm kopečků v Českém středohoří a jeho okolí. Tak například dvě věže se nachází na Házmburku, v dálce za městem se schovává hora Říp a nejblíže mému vysoce kvalitnímu objektivu (heh) se skví Lovoš, na jehož boku jsou šílené čedičové skály, po kterých jsme (mami tohle si nečti) jako malí lezli o sto šest a které dnes s respektem obcházím. Zatra, dobře s respektem jsem je obešla naposledy někdy v roce 2006, když jsem ještě byla akční kvůli natáčení hovadinek. No jasně, že mě akčnost přešla. Dneska buším do klávesnice a doufám, že nebudu tak líná dojet si někam do zoo nebo tak.

Poslední snímek by se dal nazvat jako „temná kobka, ozářená svitem voskovic“, ale je to jinak: „ten krám přece musí zaostřit, to jinak není možný, proč pořád ostří na tu pixlu s kafem“ – „asi je to otázka priorit, moc dobře ví, o co nám pořád jde“. Jedná se o zdržovací taktiku před odchodem do zakouřeného rokáče. Je fajn, že mi zahráli Sepulturu a Dimmu Borgir, že jsem se párkrát krásně trefila do terče, hlavně ve chvílích, kdy už to nebylo potřeba, ale něco jako větrání, okna, klimatizace – neznají. Hospody s ryčnou hudbou a pěknou vetřelcoidně-predátorskou výzdobou mám moc ráda, ale člověk pak pár dní mluví jako Sauron a hadry ještě týden po tom nadšeně a všemi směry cigaretovým puchem prozrazují, že jste někde byli kalit.

Mno, to by bylo pro dnešek vše. Už pár týdnů se chystám, že napíšu recenze na dočtené tituly, ale zrovna dnes mi nezbývá energie a zítra prospím celý den. Na sečtenou a děkuji za přízeň.