Nu což. Grim Reaper. Rozkol. Konec. Pozdní lítost. Nechtělo se mi k tomu psát elaborát na téma inspirace a dnes už se k tomu nechci vracet. Aspoň víte, že si to nemáte číst, ale já jsem ráda, že sem můžu svou básnickou střevnost psát.

poslední lístek uvadá
poryv jej strhne, na zem dopadá
snáší se tiše do stínu stromů
sedíš tu sám, soužen k tomu

otisky šlépějí skryté jsou
vzpomínky k nebesům zanesou
srdce tvé upadlo v splín
uléháš v ledový klín

cosi tě nutí se smát
v její bílé rámě chtěl jsi se vzdát
kolem jen střepy – tvá vina
vina ostrá jak břitva, sladká jak medovina

upíjíš z pohárů plněných krví
zbavený smyslů, ty nejsi ten pravý
křídla má černá, ovíjí ruce
beru ti život, zastavím srdce

jsem poslední strážce tvého bytí
utkanou cestu pak stříbrnou nití
přeruším něžně, tos chtěl, není zbytí

zraněná duše uvízla v bahně
tvoří příběh z černé tuše
vzpomíná v bázni, co vše jsi jí dal
šťastni jen blázni, démonu ses zaprodal

zhlížíme z hor našich skutků
zanechaje závěje zmrzlého smutku
tříští se o skály střepy a smích
snaží se ošálit, přežít v peřejích

na okraji skály
sešlo se svědomí i žal
aby spolu skandovali
osud se smál
stoje opodál