Zase jsem se rozhodla, že něco zapařím. Po dlouhém období plném RPG a FPS volba padla na akční adventuru. Jak jinak než prostoupenou temnou atmosférou, záhadnými zmizeními obyvatel městečka, zapadlého uprostřed nehostinných pustin, spiknutími, démony a vůbec všemi těmi temnými a děsivými věcmi, kvůli kterým si některé gamesnické kousky kupuji. Pokud byste čekali něco statického, posouvajícího se po obrazovkách, pak vězte, že tento počin je plně ve 3D. Úhel kamery a rozhled po kraji je sice poněkud omezen, ale jestliže se zorientujete a využijete „GPS“ i mapy, určitě se neztratíte.

Tma, deštivo, hřbitovno, to bude pařbička.

Hra začíná vaším příjezdem do městečka Cavorn někde v Anglii. Jmenujete se Nicolas Farepoynt a účelem vaší daleké cesty je vyšetřit vraždu, která se zde odehrála. Kdosi zavraždil dívku Eleanor a to dosti brutálním způsobem. Dále se pohřešují staří manželé a podezřelým se bohužel stal Eleanořin milující manžel Roger Duncomb, místní hrobník, u něhož je její tělo nalezeno. Starosta Saintjohn neváhá a nebohého hrobníka dá okamžitě pověsit. Ocitáme se totiž ve čtrnáctém století a v té době nějaké ultrasložité vyšetřovací metody nefrčely. Hrobník je prostě povolání podivné a když se navíc najde tělo u něj, starostovi to prostě stačí. Jak se ale prohrabáváte příběhem, vztahy mezi lidmi i jejich životem, zjišťujete, že to zas tak jednoznačné nebude a od toho tu celá adventura i její démony a zločinem prodchnutá příběhová linie je.

Nicolas není lecjaký vyšetřovatel. Má zvláštní schopnosti a jeho minulost je halená temným pláštěm záhadnosti. Takový člověk je znám jako Haresh al-Doren, ten, který mluví s mrtvými. Stopuje špínu světa, aby ji zničil. A to, jakým způsobem to dělá, bude mnohým zlounům a zadubencům trnem v oku. Vy, jako hráč, se několikrát přenesete na hranici mezi životem a smrtí, abyste mohli promluvit s těmi, kteří již odešli. Tato možnost hru nesmírně oživuje a není jen o tom, že se otrávíte a ve snu si pokecáte s mrtvolkou. Nejprve budete muset nalézt správné byliny pro tvorbu lektvaru, který vám cestu k mrtvým usnadní. Ty rostou po celé mapě a neustále se obnovují. Každá vyžaduje specifické místo a jejich název vám mnohdy napoví. Vezměme si například rostlinu se jménem Slzoskal, tu najdete hlavně na skalnatých místech poblíž míst, jako je hřbitov nebo pohřební hranice. Zatímco třeba Vodnička se vyskytuje v bažinách a na březích potoků. Jsou tu i další, jejichž vyhledávání bude vyžadovat větší přípravu, ostatně k tomu se dostanete během pařby. Kdo nemá rád zdlouhavé vyhledávání kytiček, i když je jejich místo mnohdy nad slunce jasnější, pak si může najít na internetu mapku, kde jsou místa jejich růstu vyznačena. Pokud si budete chtít svou sbírku kvítí prohlédnout, inventář je logicky přístupný přes klávesu „I“ nebo v HUDu vlevo dole. Od každého druhu můžete mít maximálně deset kousků. Lektvary si budete vyrábět ve sklepení své nové ubikace, kam vás starosta ochotně dovede. Nechci vám to tu dlouhosáhle popisovat, takže se kdyžtak mrkněte po nějakém návodu, pokud si nebudete vědět rady. Připravíte si tu nejen tento dryják, ale i léčivé lektvary nebo uspávadlo. Nemusíte se bát, že něco spletete, protože podrobný návod máte ve svém zápisníku a hra vám nedovolí smíchat jiná množství nebo jiné druhy, pokud by z toho nemohlo nic vzniknout.

Inventář a pytlík plný bylinek. Nicolas jako seriózní kořenářka.

V inventáři máte symbol ruky, pakliže budete chtít něco vyhodit nebo cíleně šoupnout kbelík na určité místo (ano, nepíšu tu o tom „jen tak“, do kbelíků ještě budete potřebovat vodu, ale toho se dopídíte). K tomu se dostanete se závěrem hry, ale vyhazování věcí se vám může hodit i v jejím průběhu. Co vyhodíte jako první, je pravděpodobně uspávací lektvar po tom, co ho použijete na stráž a dopis od starosty je také zbytečný kus papíru. Za to klíček od klášterní brány nevyhazujte vůbec, protože budete po každém reloadu vrátka znovu odemykat. Ve hře těch klíčů zas tolik není. Jeden budete lovit z tůňky v bažinách, abyste si mohli zamknout domeček a další najdete v zasypané knihovně u cel pod klášterem. Když něco chcete použít, jednoduše si to vezmete do ruky (kliknete na předmět v inventáři a on se zobrazí vlevo dole na obrazovce), použijete ho přenesením na postavu, jiný předmět nebo dvojklikem v inventáři, pokud nejste adventurního ovládání znalí.

Vraťme se k mluvení s mrtvými. Budete muset znát, v jakém znamení se narodili – obvykle někde zjistíte datum narození (rozhovory, hřbitov), jak došlo k jejich odchodu (vražda, sebevražda, utonutí..) a další drobnosti (čím se ti lidé vyznačovali, především tedy co jejich odchod zapříčinilo – touha po moci, láska k druhému, touha po penězích.. nebo jak bych to měla přiblížit), abyste se ve světě mrtvých zdárně proklikali až k rozmluvě s jejich dušemi. Pokud něco v místnosti s oltáři spletete (jsou tam tři oltáře), pak se rozhovoru nedočkáte a budete v přijímacím sále nemilosrdně zabiti. Měli byste tedy před každou větší akcí hru uložit, abyste se pak nemuseli chytat za hlavu, že ji pojedete třeba úplně celou znovu. Skládá se celkem z pěti aktů, mezi nimiž se posouváte po nějaké větší události nebo většinou po vyspání. Díky odpočinku se vám nejenom trochu zvýší hodnota zdraví, ale na mapě vyrostou i nové kvítky. Autosavu jsem si nevšimla.

Svět na pomezí života a smrti.

Zdraví si udržujete sami výrobou lektvarů, jak jsem již řekla. Mně stačilo vyrábět ty slabší healovací lektvary i když jsem mnohdy skončila nedobře se čtyřmi body zdraví z celkových třiceti. Jednou mi dokonce pomohl zdejší lékař, ale u toho se moc „nakupovat“ nedá. Pomůže, když máte životy pod desítkou a to snad jen jednou. Nevím přesně. Tedy, než zmizí i on. Jak tak budete pátrat po tom, kam místní lidé mizí, překlenete mnoho rozhovorů, vyřešíte několikero puzzlů, splníte kvantum questů a poznáte spoustu nepříjemných osob. Ty charakterní postavy, jako kovář, paní Helena a ještě možná kořenářka Maud vám mnohdy poradí a pomohou. Kovář vás naučí i nový útok navíc, no a s těmi bezcharakterními postavami si užijete své. Ostatně intriky, démoni a tajemný příchozí člen prastarého řádu, jmenovitě Fabius, vám cestu k cíli náležitě okoření. I vás by nejraději viděli někde plápolat na hranici a co se týká boje se starostovou demencí, užijete si ho od začátku až do konce, kde zjistíte, že možná nebyl zas až tak ve své kůži. A o zaslepenosti mozkovny mocí asi víte své i z jiných pohádek (hororů).

Pokud se seznámíte se svou mapou, všimnete si, že se vám důležité body označí červeným křížem, tak, jak je budete postupem hrou nacházet. Pokud tedy později potřebujete dojít ke kýženému místu na druhém konci mapy a to co nejrychleji, jednoduše na bod klepnete a hra vás tam teleportuje. Jestliže se zpočátku ztrácíte (a platí to i pro bloudění ke konci hry) na mapě si můžete označit místo, ke kterému chcete dojít (zaškrtne se zeleně) a zelené šipky na herní obrazovce už vás tam dovedou. Dobře si zapamatujte, kde jste koho našli a koukejte do mapky, protože se na ta místa budete několikrát vracet, nejsou-li to lokace již označené pro rychlý přesun. Jen ten loading jednotlivých budov nebo částí mapy mi připadá poněkud zdlouhavý.

Hostinec v němž nezní žádný ruch a půlka osazenstva je jen dekorace.

Hra vám nabídne pár druhů nepřátel ve velmi omezeném množství, protože boje nejsou hlavním tahounem příběhu, ale také nejsou úplně zbytečné. Zabojujete si s padouchy (lapka, násilnický Harrel, volitelně Fabius) a se zombíky (pravděpodobně dávno zmizelí obyvatelé městečka a staří strážci chrámového podzemí). Souboje (a částečně i jisté grafické prvky) vám mohou napovědět, že se později autoři vyřádili i na Zaklínači. Ovšem tady na vás bafne tak maximálně jeden rozpadající se zombík. Ale i zde musíte vychytat klikání myškou, abyste nedostali na budku a jednou to jde a podruhé zase ne. Je důležité se vždy trefit do pikosekundy, kdy se nebrání a kdy neútočí nebo začít rubat hned, jakmile dokončuje svůj útok. Občas se zadaří porubat zombajze krásnou sérií švihů mečem, ale mnohdy zapláčete nad výdělkem. Můžete se krýt, to ano a je dobré mít opravdu pohled ostříží, kdy zaútočí zombajz jen jednou a kdy dvakrát za sebou, protože máte tendenci kuchnout hned po prvním jeho útoku a pak už to nestihnete vykrýt. Nutno dodat, že nemůžete krýt stále, ale ikona štítu, která se nad vámi zobrazuje, jednoduše mizí, jak vám ubývají síly, až dojdou prostě to schytáte. Nabízí se otázka, zda je moudré z boje odbíhat, abyste si někde za bukem doplnili zdraví. Myslím, že to můžete zkusit. Hra vás v jisté vzdálenosti od emzáka přepne z bojového módu do normálního a pak by to mohlo jít, když tedy stihnete utéct pařátům. Proto, když se chystáte na nějakou tu větší akci, ukládejte – ukládejte a máte-li lézt někam do dolů nebo do hrobek, vyrobte si pár healovacích lektvarů a buďte trpěliví. Větší akcí se rozumí jakýkoliv souboj.

Souboje v úzkých chodbách dolu nejsou příjemné.

Pohled na souboje i na mapu jsou z trochu vyššího pohledu třetí osoby, aby se vám dobře pobíhalo po mapě stylem point and click. Kamerou můžete rotovat okolo postavy a lehce si oblast přiblížit. Jak je ale úhel takový šílený „shůry“ moc toho před sebou nevidíte, čímž se stává pátrání po kytkách a zkoumání oblastí poněkud pomalejší. Když se pak dostanete do úzké chodby nebo opravdu malé místnosti, trošku se urotujete a uzoomujete, než najdete správný úhel, který vám odhalí alespoň něco. U soubojů to může trošku vadit, pakliže jsou zastrčené do úzké chodby v dole.

Cutscény jako takové ve hře nejsou. Maximálně se zastavíte a porozprávíte s lidmi, ale nějaké předěly, které by posouvaly hru za vás nečekejte. Vždy se dál prokecáte, nebo se vám zjeví skica s textem, který vám Nicolas říká pod obraz. Není to špatné, protože dabing, emoce i zabarvení hlasů je výborný. Uslyšíte aroganci i šílenství, moudrost, odevzdanost, ale i přidrzlost a prostotu. Rozhovory jsou namluvené celé, každá věta, každá odpověď a napoprvé si je rádi vyslechnete a to nejen kvůli důležitým informacím ;).

Zvuky ve hře nejsou dobré. Je jich opravdu málo a některé jsou vyloženě haluzórní, například kroky po dřevěném mostě ozývající se na kamenné podlaze. Sem tam se ozve křik přelétajícího opeřence nebo se ozve hrom a začne pršet. Hromy by ještě ušly, obzvlášť když jsou spojeny s pěkným zablýsknutím a krátkodobým rozmáznutím obrazu. Musí se autorům nechat, že toto je opravdu pěkný efekt, který oživuje věčně temný a velmi často také tichý kraj.

Nezapomínejte zombajze pořádně prošacovat.

Hudební stránka je už poslouchatelnější. Každé místečko má své téma a všechna jsou ponurá. Vezměte si třeba hudbu u kláštera nebo na hřbitově. Už tak dusná a mrtvolná atmosféra je ještě deprimovanější, pokud k tomu hraje ta hudba, plná varhan, smyčců a středověce znějících hudebních témat. Její autor se opravdu nemá zač stydět, tudíž nedoporučuji melancholickým chvílím. Jak jste si tedy všimli, hra je opravdu o depresivní atmosféře uprostřed hlubokých lesů ve vymírajícím městečku a pokud vyloženě toto nevyhledáváte, pak se moc nehodí na podzimní večery (a proto ji v tomto humusném období hraji) pro lidi, kteří by rádi něco veselejšího.

Grafice bych asi také měla věnovat pár řádků. Jedná se o herní (!) prvotinu původně grafického studia RA Images s. r. o., vzniknuvšího tady u nás v ČR. Ve své době byla její výroba docela dobře utajena a vyhnula se jak nesmyslnému hypování tak naboostovaným marketingovým slibům. Možná proto si tady odpustím přespříliš silnou kritiku a řeknu, že grafika je prostě průměrná, hezká. Textury vyloženě neuráží a modely jsou dobré. Design jednotlivých interiérů je někdy dost strohý, ale to zase vezměte v potaz, jak to asi tehdy mohlo vypadat (jenom nevím jestli se už svítilo svíčkami, nebo ještě vládly olejové lampy, ale to už je přílišné zabíhání do detailů). Neplatí to výslovně a třeba hostinec je pěkně vybaven i dům starosty nevypadá zle. Jenom mi nejde na rozum, proč je všude tolik prázdných truhel a k čemu mají sloužit ty sekery, které si sice můžete prohlédnout, ale už je nemůžete sebrat, protože Nicolasovi stačí jeho meč. Domek hrobníka je takový smutný a vypovídá leccos o jeho postavení a finančních možnostech. Hřbitůvek za kostelem je osázen rozviklanými kříži, hrobkami bohatších rodin a zarůstá kapradím. Domečky jsou pěkně vymodelované a krajina je příjemně osvícena. Jen jich mnoho přístupných není. Veskrze jen ty, které jsou důležité pro děj, ostatní jsou jenom kulisa. Venkovní prostory oživují kapradiny, květy, stromoví, políčka, plůtky a hradby s věžemi, pobíhající slepice, krysy a sem tam přelétnutí nějakého dravce. Vše poněkud ploše otexturované, ale zase ne vyloženě mizerně. Počasí se omezuje jenom na občasný déšť a hřmění. Díky nevlídnosti krajiny a strachu, obcházejícímu městečkem venku moc lidí nepotkáte. Občas někde courají stráže, nebo čeká mnich, aby si s vámi popovídal. Nejakčnějším hrdinou se stává kovář, který kove celý den, vždy má co říct a jako jeden z mála je schopen bojovat proti monstrům, která sužují kraj. Jenomže stráže i polovina osazenstva je nějaká nemluvná, takže další kulisní záležitost. Na druhou stranu, když už začnete drbat, je vám nabídnut kvalitně zpracovaný rozhovor a kvalita sama převažuje nad kvantitou. Popravdě, také by se mi nechtělo s někým pořád mluvit, tak proč nebýt jen to křoví.

Nikde nikdo. Brr.

Závěr hry a pár tipů do budoucna.

Hra vám nabídne různé variace zakončení. Podle vašeho stavu a přesvědčení – jsem zlý, nejsem zlý, nejsem zlý, ale jsem mrtvý se vám také přehraje náležitý epilog, přičemž hrdina sám jen sedí na zeleném kopečku a co se dělo dál vám sděluje pod obraz. Pokud se pohrabete v herních souborech, všechny tyto monology naleznete ve formátu wma, závěrečných proslovů je více variant, podle toho jak jste plnili hlavní i vedlejší questy, tudíž zvědavosti se meze nekladou (soubory PRLE a nějaké číslo).

Daemonica je hra vhodná pro akční adventuristy, kteří rádi řeší zapeklité případy, občas si zarubají nebo se pozlobí nepříliš komplikovanými hádankami. Všimla jsem si, že se po síti šíří podivná číselná kombinace, která vás má dostat do závěru hry a kterou opisuje jeden od druhého. Raději si pořádně přečtěte listinu z knihovny, protože pokud se trochu zamyslíte (viz. níže), určitě se dostanete dál sami bez pomoci nějakého zavádějícího návodu.

Zas tolik postav ve hře není a jestliže si nevíte rady, pak jste jen někoho zapomněli vyzpovídat, nebo jste jednoduše přehlédli drobnost v pracně dobývané místnosti (např. klíč v knihovně) nebo neprohledali „kapsy“ poraženého zombíka, bedny, matrace… Vše, co je v místnosti očividně navíc je podezřelé (opravdu máloco) a nehrozí, že byste museli obracet každý kout. Klidně si dělejte poznámky, když si nic nepamatujete, ale hra skutečně tak tuhá není, abyste ji nedohráli.

Tak si tu tak sedím a povídám sám se sebou.

Nabízí výbornou zápletku, perfektní dialogy, temnou a schizoidní atmosféru středověkého městečka. Grafika neurazí. Děj se sice nežene překotně dopředu, ale scénář je zajímavý a nabízí několik vedlejších questů, které plnit můžete i nemusíte. Závěr hry pak vaší akci bude náležitě reflektovat, což je příjemné zpestření. Hra je sice kratší, ale kdo říká, že musíte pospíchat. Přeci jen je to adventura. A přesto, že nejde o výtvor nějakého megastudia, je na úrovni a jiné hry (i paskvily se najdou) se s ní nemůžou vůbec rovnat (příklady si každý najde sám).

Řešení jedné zapeklitosti:

7 je smrtelných hříchů, základ ďáblova čísla je 6, elementy jsou 4; kbelíky naplněné vodou (studna za domem doktora, korejtko v katakombách pod klášterem) potřebujete dva (starostův dům, katakomby pod klášterem, domek hrobníka…) a odhazují se tak, že si stoupnete na kýžené číslo, vlezete do inventáře, označíte kyblík a kliknete na symbol ruky. Tím kyblík upustíte a zatížíte dlaždici a tak dál. Na poslední si stačí stoupnout a Nicolas sám oznámí, zda se zadařilo, či bude mlčet, když jste něco zapomněli nebo vynechali, nebo rovnou řekne, že to asi nepůjde.

Dvakrát měř a jednou řež.