Začalo pršet a kapka krve se dotkla tvých rtů, nebe je černé a měsíc září rudě, neb tento čas je časem smutků. Vše, pro co jsme žili, se obrací v prach. Bloudíme věčností, jako světlo bloudí vesmírem, nenalézaje klid. Rosou třpytící se sklo pokryto steskem, v němž odráží se tvář, jíž krůpěj života z mých žil zbarvuje v strach.

Neměnnost a věčná změna se žene vpřed, bezohledně, cílevědomě, vše, co bylo, jest neměnně ztracené. V bludišti psýché, ve zmatku času, v bolu duše, v odlesku jasu, ve změti hvězd, jež překrývá den se ztrácí myšlenka jen… pohleď v den, ušitý ze stínů obav, je celý šedivý, přesmyčka z nálad, kloubí se s večerem, nedá nám spát. Prcháme životem, chce se mi smát. Nesmírno láká mě tajností svou, bude to konec, ach ano – na duši mou. Vzýváme bohy své, nemají čas, vzýváme mysl svou, ztrácí se v nás, vzýváme démona, co v nás jen vře. Temnota stírá den, umírám, nežiji, nevidím, nedýchám, to je to, co po mě svět chce? Nač jej vyslyšet, nač jej vnímat, nač se jím soužit, nač tápat, nač myslet, nač milovat, nač žít… Otázky, chaos, příteli, ztrácím se, zachraň mě, nechápu, nevnímám, nežiji, proč… PROČ..... ozvěny ve stínech…