Na úvod špetka historie. Historii Cibulky v Praze můžeme sledovat již od 14. století, kdy byla postavena původní usedlost uprostřed vinic a polí. Tehdejší dvorec patřil písaři dvorní kuchyně Karla IV. Jindřichu Názovi. V 16. století se zde nacházelo rozsáhlé hospodářství, jehož tehdejším majitelem byl Blažej Cibulka z Veleslavína. Po něm získala tato Košířská oblast jméno.

V roce 1681 Cibulku zakoupil profesor Johann Georg von Funcke. Tehdy byla Cibulka zničená Třicetiletou válkou, a tak se jí jal zvelebit a vystavěl zde statek. Během války o rakouské dědictví v roce 1741 byla Cibulka znovu zničena. Pražský purkrabí Filip Krakovský Kolovrat kupuje Cibulku v roce 1758 a do roku 1817 vždy patří purkrabímu. Konečně se dostáváme ke tváři, kterou Cibulka nabídne ještě dnes (2011), i když s mnohými šrámy. Pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein kupuje Cibulku v roce 1817 a přestavuje ji na empírový zámeček, posazený doprostřed krásného parku, plného romantizujících prvků, od altánku s Dianou a psy, přes ruiny gotického hradu a čínský pavilon až po roztroušená jezírka a umělou jeskyni, vše citlivě zakomponované do krajiny. V zarostlé zahradě, kousek od vyhlídky, stojí toskánský sloup, který zde byl vztyčen k poctě Františka I., jenž v roce 1824 Cibulku navštívil. I na něm je podpis dnešní doby.

Po Leopoldově smrti v roce 1826 však Cibulka začala chátrat, byla využívána k mnohým věcem a ničena nevhodnými zásahy. Svůj díl si ukrojila železnice a i dnes mizí kusy parku i kamenné mostky pod agresivní zástavbou (soukromě jsme si to nazvali kokotská vypíčenina a pokládali jsme si zbytečnou otázku: ‚kam se poděla úcta k historii a co tu zbyde, až Cibulka spadne, papírové krabice, obalené puchem silnic? Nic.‘) a zub času a kdejakých santusáků hlodá a ukusuje. A tak tam běžte, pokud máte rádi alespoň staré stavby, i když dosti rozpadlé. Výmluvy a machinace ještě žádnou památku nezachránily, jak typické. Pokochejte se, projděte se kolem zbývajících soch a umělých ruin, než ta umírající krása nadobro zmizí.

Jsem velmi spokojená s výsledkem naší malé „urban ruins exploration“ akce, o které bylo rozhodnuto předešlý večer, kdy už slušné děti spí. Zajímalo nás, zda je přístupný alespoň nějaký sklepní prostor na již několikrát navštívené Cibulce. Vím, že jsme vše viděli zabedněné a zazděné, tedy nedoufali jsme. Cibulka je velmi fotogenické místo, a to za jakéhokoliv ročního období.

Sbalili jsme si brumíky, baterky, zbraňové systémy, navrstvili ohadry a za kuropění vyrazili směr Cibul. Dopoledne se neslo v klasickém podzimním duchu – zataženo, zima, listí se snášelo k zemi. Měli jsme štěstí. Na Cibulce nikdo nebyl a ony zabedněné vchody kdosi otevřel. Ne všechny, ale i tak jsme s nadšením vytáhli stativ, fotkovací krabičku, baterku a našpiclovali uši.

Vpředvečer akce jsme ještě trošku surfovali po síti a našli článek, zmiňující mimojiné i negativní vibrace. Sklepení mě velmi zaujalo svou masivností, široce valeným stropem, avšak negativní vibrace jsme žádné nepotkali. Naopak. Mezi mohutnými zdmi panoval smířlivý klid a s námi byl přítomen i dobrodružný duch.

Řídíme se heslem: ‚co si přineseš, to si také odnes a na nic nesahej‘. Všechna místa jsou zdokumentována přesně tak, jak vypadala v den naší návštěvy. Stropy se propadají, schody vržou a na všem leží nánosy prachu. Podlaha zmizela pod harampádím a v jednom rohu rostly dokonce i houby. Místnosti, v nichž už je podlahou vidět až do sklepa, jsme minuli. Vlhké skvrny v humusu, z nichž raší rostlinstvo a čouhají střepiny všeho druhu, jsme obcházeli podél zdí. Mnohde chybí okna, a tak dovnitř proudí čerstvý vzduch. Nižší úrovně, jako jsou sklepení, kypí odpadky. Někde leží jen zplesnivělé brlohy a v hospodářských budovách to zas vypadá, jako kdyby tam nedávno smýčil hrbatý Igor. Ve zděné jámě v podzemní části jedné z dlouhých budov stojí voda a jinde na dávné časy upozorňuje jen opadávající zašlá omítka, plesnivějící dřevěné obložení oken či stará železná kamna, napojená na mohutný komín.

Jednotlivé budovy jsou v dezolátním stavu, ničené vodou a nájezdy nenechavců. Vše, co bylo snad kdysi krásné, je počmárané nebo rozbité. Sluneční hodiny na jižním křídle ještě odolávají. Stavby, které byly donedávna neprodyšně uzavřené, čpí plísní z uložených textilií a hromad harampádí, a tak jsme se okolo nich moc nezdržovali. Fungují jako skladiště starého balastu z jakéhosi či jakýchsi podniků, ostatně to je asi osud všech takových míst.

Samozřejmě jsem si vybavila obrázky z Opacity, zase mi chyběla baterie a baterka nabízela pouze žluté bodové světlo, ale v temných sklepích je i to lepší než nic. Návštěva opuštěné rozpadající se ruiny mě nadchla. Dokonce se mi o tom pak i zdálo, že procházíme jakýsi zámek, nejprve temné rozpadlé místnosti, pak staré pracovny a knihovny a než jsme se dostali k tajným dveřím ke skrytému křídlu, tak mě vzbudili.

Zahrada sama nabízí prales a v něm dva osmiboké altánky a jiná zákoutí. Zazděné průchody a zbytky zídek. Všechny tyto detaily jsme objevovali postupně, během několika návštěv, a tak si můžu do seznamu připsat další dvě sochy a hromady neskutečných fotoček v archivu. Fotoček, zachycujících atmosférické místo, zapomenuté časem i lidmi, je jako ztracený svět, který jednoho dne asi zmizí, až se i poslední zeď zhroutí.

Fuf. A na závěr fotonášup, snad to onlajny i návštěvníci unesou, obrázků je tentokrát ještě více, i když jde jen o zlomek z dokumentací. Omluvte světelné podmínky, žlutý kužel, občasné mázlosti, křivost a nudlovitost.