Nalovila jsem pár zvířátkových fotografií. Kočka je z pátečního válení se u kafe a počítačové hry, sympatická, zvědavá, netypická. Ostatní obrázky z nedělního výletu do zoo, ten byl též moc příjemný a není nad capkání se zvířátky za zvířátky. Krásně hřálo slunce, spálila jsem si ramena a záviděla zvířátkům jejich řízky. Když jsme odcházeli, bylo na počítadle nějakých 13800 návštěvníků, takže jsem tam málem šlapala po bezprizorních vypuštěných a zdivočelých dětech, které nebyly na vodítku a psech velikosti krysy (na velikosti psa nezáleží, hlavní je délka vodítka). Zaujal mě lachtan Melounek a lachtanice Abeba, tradičně surikaty, které byly ale většinově zalezlé až na tu hlídkující na kameni, lemry (lemuři) a vlci, k nimž jsme přišli na čas vlčího oběda. Jsem zvědavá na expozici pro sloniska, kterou by měli za pár let dostavět.

Jestli už vám kytičky lezou krkem, tak ta semínka, prosímvás, příště nejezte. Dnes jich bude o něco méně, než se v našich končinách pořádně rozrostou. Zjistila jsem, že toto jaro nesmírně blbnu, protože jsem zase vyrazila ven. Až nahoru na kopeček. Vrchol čedičového Lovoše se nachází nějakých 570 metrů nad mořem a naposledy jsem tam byla někdy v roce 2006, s kamerou.

Lezavá zimavost je velmi nepříjemná potvůrka, která mě pravidelně přepadá, když někam razím. Když se pak vrátím, musím se zabubat do hnízda a někdy to vede i k naprostému usnutí. To je pak večer po probuzení celý nedomrlý, špatný a bolavý. Bránit se tomu dá jen těžko. Kafi je malý kalibr a usnu třeba nad větou, co zrovna píšu, na stole, u kterého zrovna sedím, nebo na písmenkách a pak mám na čele obtisknutý enter.. no to už přeháním.

Uvažovaly jsme (sestra included), že vytáhneme ten starý hadr, co měl být původně na závěs a náležitě se jím omotáme, vezmeme koryta, zvonečky a dáme se cestou tibetských mnichů, jenže na kopci to není na závěs, ale na čepici, rukavice, dva svetry a další vrstvy a taky by ta koryta zůstala prázdná, možná by do nich někdo plivl. Umínila jsem si, že musím mít fotku „těžce nad věcí“. Těžké to fakt bylo, neboť jsem se do kopce skoro neunesla a taktéž mě rozesmály schody, které moudřejší raději obešli, protože koho má bavit zvedat nohy. Stromy tu rostou v podivných formacích, někdy skoro z kopce, jindy se tak kroutí, že mě napadlo, že je ten kopec vlastně kudrnatý a to mi přišlo taky vtipné, nevím, ve vzduchu nic nelétalo, asi endorfiny a žádné výrazné čuně jsme s sebou neměly.

A jak jsem řekla, tak jsem učinila. Vyrazila jsem do hustolesa za kyslíkem a kytičkami. Na pajonga na šutru jsem nemohla vůbec zaostřit a on se tam vyhříval, ani se nehnul, jako by to věděl. Když jsem pak prošla fotky doma, zjistila jsem, že přecijen jednoho mám i když na tom listu nebyl vidět, bo jsem zrovna stíhala berušku, která mi nechtěla pózovat a tenhle foťák lepší a bližší snímky prostě nezvládne.