Zakoupila jsem si útlou knížečku o pískomilech od nakladatelství Vašut. Jmenuje se Můj pískomil a já. Tato vyšla v roce 2006 s počtem 64 stran. Možná to není mnoho a útlé barevné knihy nevzbuzují přílišnou důvěru, ale ze zkušenosti mohu říct, že čím novější titul, tím kvalitnější informace v něm.

Nezfilmovaný příběh od amerického autora Kevina J. Andersona s názvem Zříceniny patří mezi ty lepší knihy z prostředí Akt X, co jsem dosud četla. Mám načteno důkladně, chybí mi vpodstatě jen poslední kniha podle druhého celovečerního filmu s názvem Chci uvěřit. Samostatně stojící příběhy na motivy seriálu Akta X jsou mnohem lépe propracované, nežli pouhé přepisy epizod, jichž vyšlo asi osm. A tak, i když jsem tato Akta neviděla „naživo“, dokáži si je velice dobře představit na filmovém plátně. Nejvíce pak právě Zříceniny nebo Kůži, jíž sepsal Ben Mezrich. Myslím, že velký díl práce dělá i poměrně kvalitní překlad, jenž se nevelké části titulů s jakoukoliv X – Files tematikou celkem významně vyhnul.

A ještě něco navíc, aneb co mě zaujalo v uplynulém týdnu v datových bouřích na internetu. Vše se týká mých osobních choutek, zájmů a aktivit. Každý z webů či článků je mi nějakým způsobem sympatický. Třeba v tom najdete i něco pro sebe, nečekejte však výkvět hi-endových blogů se statisícovou návštěvností. Mou náklonost si může získat i tak obyčejná věc jako je obrázek z papíru.

Na knihu autorky Carol Berg s názvem Proměna jsem narazila díky krátkému článku v časopise Pevnost, toho času pravidelně kupovaném. Ještě mám někde hromádku čísel od vysoce experimentální jedničky až po ehm.. heh, můžou tam být tak dva ročníky.

(Mezitím mi sebrali propisku, kterou píši tyto řádky, milý deníčku.)

Proměnu jsem zakoupila v roce 2004, kdy jí vydalo nakladatelství Fantom Print. Uplynulo celých šest let, než jsem získala zbývající dva díly, jmenovitě Odhalení a Vzkříšení, které trilogii Rai-kirah uzavírá.

Povím vám něco málo o příběhu, který se mi poprvé dostal do rukou v roce 2007 a to v elektronické podobě. Noční klub jsem si četla společně s Cestou krve na noťásku, kterému jsme začali familiárně říkat Drobek a dnes (2009) mi docela chybí. Nemají tu ani hospodu, do které bych odkráčela takhle zkraje ve tři ráno středoevropského času depkovat, tudíž tu smolím onen článek o knize, jenž mne po mnoha stránkách nadchla. P.S.: z papíru se to čte mnohem příjemněji. Se svou současnou (a pravděpodobně aji dočasnou) kysnou, zvanou letadlový motor, a onou třicetikilovou monitorzillou se do pelíšku (nebo na méně lichotivé místo – místnost) přeci jen neuvelebím.