Lenka 'Trinity' Voráčková

Nezfilmovaný příběh od amerického autora Kevina J. Andersona s názvem Zříceniny patří mezi ty lepší knihy z prostředí Akt X, co jsem dosud četla. Mám načteno důkladně, chybí mi vpodstatě jen poslední kniha podle druhého celovečerního filmu s názvem Chci uvěřit. Samostatně stojící příběhy na motivy seriálu Akta X jsou mnohem lépe propracované, nežli pouhé přepisy epizod, jichž vyšlo asi osm. A tak, i když jsem tato Akta neviděla „naživo“, dokáži si je velice dobře představit na filmovém plátně. Nejvíce pak právě Zříceniny nebo Kůži, jíž sepsal Ben Mezrich. Myslím, že velký díl práce dělá i poměrně kvalitní překlad, jenž se nevelké části titulů s jakoukoliv X – Files tematikou celkem významně vyhnul.

A ještě něco navíc, aneb co mě zaujalo v uplynulém týdnu v datových bouřích na internetu. Vše se týká mých osobních choutek, zájmů a aktivit. Každý z webů či článků je mi nějakým způsobem sympatický. Třeba v tom najdete i něco pro sebe, nečekejte však výkvět hi-endových blogů se statisícovou návštěvností. Mou náklonost si může získat i tak obyčejná věc jako je obrázek z papíru.

Na knihu autorky Carol Berg s názvem Proměna jsem narazila díky krátkému článku v časopise Pevnost, toho času pravidelně kupovaném. Ještě mám někde hromádku čísel od vysoce experimentální jedničky až po ehm.. heh, můžou tam být tak dva ročníky.

(Mezitím mi sebrali propisku, kterou píši tyto řádky, milý deníčku.)

Proměnu jsem zakoupila v roce 2004, kdy jí vydalo nakladatelství Fantom Print. Uplynulo celých šest let, než jsem získala zbývající dva díly, jmenovitě Odhalení a Vzkříšení, které trilogii Rai-kirah uzavírá.

Povím vám něco málo o příběhu, který se mi poprvé dostal do rukou v roce 2007 a to v elektronické podobě. Noční klub jsem si četla společně s Cestou krve na noťásku, kterému jsme začali familiárně říkat Drobek a dnes (2009) mi docela chybí. Nemají tu ani hospodu, do které bych odkráčela takhle zkraje ve tři ráno středoevropského času depkovat, tudíž tu smolím onen článek o knize, jenž mne po mnoha stránkách nadchla. P.S.: z papíru se to čte mnohem příjemněji. Se svou současnou (a pravděpodobně aji dočasnou) kysnou, zvanou letadlový motor, a onou třicetikilovou monitorzillou se do pelíšku (nebo na méně lichotivé místo – místnost) přeci jen neuvelebím.

Poslední jednorožec je kniha, nad kterou jsem pár let váhala, zdali pro mě pohádky znamenají tolik, abych si jejich tištěnou podobu přinesla domů. Před mnoha lety jsem zhlédla její filmovou podobu z roku 1982, z níž jsem si pamatovala pouze neurčitě smutné emoce. Nakonec se ke mě dostala verze v původním znění a já byla ráda, že znám knižní předlohu, protože do kresleného filmu se nedostalo pár podstatných věcí. Dnes (2009) existuje vázaný dotisk s krásnou ilustrací na přebalu, obsahující pár zajímavých kousků navíc. Její autor – Peter S. Beagle, se k hrdinům vrátil v krátké noveletě Dvě srdce. A na závěr je uveden zajímavý rozhovor mezi Peterem a Connorem Cochranem, jeho obchodním manažerem. Kniha poprvé vyšla v roce 1968. Česky vychází až v roce 1997 a vydalo ji nakladatelství Altar, po té v roce 2009 u naklada­telství Argo.