Lenka 'Trinity' Voráčková

The Hunt for Gollum (Independent Online Cinema / Rickety Shack Films) je krátký neziskový film, vytvořený partou nadšenců s extrémní dávkou entuziazmu. Zobrazuje události z Pána prstenů, které jsme nemohli v trilogii Petera Jacksona vidět. Mnozí, kteří knihu neznají, možná netuší, že mezi poslední Gandalfovou návštěvou v Hobitíně a Frodovým odchodem na strastiplnou cestu za zničením Jednoho prstenu v knize uplyne několik let a během této doby se hraničář Aragorn vydává po stopách Gluma a zažívá mnohá dobrodružství.

Zápisky z děravé paměti skalního fandy: druhý film Akta X je pln odkazů na seriál – přesněji na různé momenty v něm, od tužek zapíchnutých v Mulderově stropě, přes výstřižek z novin s fotografií Mulderovy sestry, až po starý a zežmuchtaný plakát s nápisem „I Want to Believe“. Epizodní rolička tvůrce Chrise Cartera na nemocniční chodbě připomíná staré dobré časy, kdy se v dílech Anasazi a Požehnaná cesta vyskytl jako jeden z hlavounů FBI vyslýchajících agentku Scully. Najde se také množství vtipných momentů. Když pominu tužky na stropě – ten, který mi utkvěl v paměti je scéna, kdy se Mulder na chodbě FBI dívá na zeď, kde visí fotografie George Bushe a na pozadí zazní typický hudební X-Files motiv.

Predátor je lovec. Alien je lovec. Jeden používá hi-tech výbavičku, druhý je zbraní sám o sobě. Možná jste zhlédli původní Vetřelce nebo Predátora a tajil se vám dech, pot stékal po tvářích a půlky propotily do dřepítka navždy svůj obrys. To bylo o něčem, o akci, strachu, atmosféře. Jenže teď přichází Requiem a ačkoliv se občas snaží – to jsou ty kousky, které se notně podobají vydařeným předchůdcům – ve výsledku nejde ani tak o bestie jako o to, vykostit pár puberťáků a ukázat pár slečen. Některé věci jsou vyloženě trapné a vulgární a nevyzrálost autorů svítí jak jebák na zadnici nahony daleko.

Šedavá mlha se proplétá okolo kmenů staletími ošlehaných stromů. Hlasy se vytrácí v jejich stínech, vyhnaných přes cestu stříbrným svitem měsíce. Je chladno a po zemi se prohání zetlelé listí, jako stránky vytržené z knihy i ono v sobě nese příběh. Někdy tklivý s příšerným koncem, jindy plný vtipu a rozpadajících se mrtvol, které si ze svého stavu nic nedělají. Gotická krása špinavých a strohých zákoutí se pojí s bílými tvářemi hlavních hrdinů, kteří nejsou zas až tak tuctoví, jak bychom mohli být zvyklí. Animované loutky ožívají a na plátno přinášejí neskutečné spektrum emocí a gest. Tak jako živí herci se dokáží sžít se svou rolí natolik, že ani po sté analýze nepostřehnete jediné zaváhání a umělost v jejich výrazu, tak i loutky překypují hereckým nadáním, jež vychází z rukou mistrů animátorů i modelářů. Jedinečná pokřivená architektura jejich světa je fascinující ve svých detailech a viktoriánská šeď či bezcitně prázdné prostory mohutných sídel vyšších vrstev v sobě dusí city, jako je láska svými neutěšene chladnými zdmi a ještě chladnějšími obyvateli. Každý příběh má své kouzlo a každý má svůj styl, k němuž se Tim Burton postupně dopracoval a který zdokonalil v dílech jako Corpse Bride nebo Sweeney Todd.