Vodopád slov, upířiny, andílci a podobná havěť. Tma a temnota, tak jak jí mám ráda. Inspirace snad ani není, měla jsem potřebu vysypat pár nesmyslných frází.

Přišel skrze stíny až na samotný okraj světa. Vyslala jej moc, kterou nedokáže nikdo z živých pojmout ani v těch nejdivočejších představách. Ti, kdož se zahleděli do jeho tváře v ní spatřili mocné světlo, před kterým se pod tíhou svých činů museli sklonit. Každý z nich alespoň jednou v životě udělal něco, co jeho duši zatížilo jako balvan. A ten balvan zla jej teď táhl dolů. Jen jediná postava zůstala stát vzpřímená. Rozhlížeje se kolem, netušil, že je to právě on, kdo se stal vyvoleným. Pozvedl oči k Zamielovi. Třebaže měl v mysli muka a v srdci pocity viny, byl čistý. Zamiel prošel mezi klečícími a zastavil se až u něj. „Ty jediný se neskláníš, v tomto světě je málo těch, kteří obstojí v mé zkoušce. Co tě sem dovedlo nedojde klidu, dokud bude tvůj život trvat…“

Ehm, tak tehnle kousek jsem sepsala s Martinou aka Wenirou. Náramně jsme se u toho pobavily a o publikum nám opravdu nešlo, jen o tu srandu. Přemíra sprostých slov je čistě náhodná a nevíme, kde se tam vzala.

Ticho. Tak strašné ticho, nasycené lidskou zlobou a nenávistí. Tma. Zdá se, že přichází a odchází jako mořské vlny se svou vražednou pravidelností. První záblesk bílého světla a pak několik dalších. Mísí se s neznámými obrazy. V dálce byl slyšet nářek, který se rychle ztratil v řinčení kovu. Bílé světlo, které ještě před nepatrným zlomkem času oslepovalo, náhle zmizelo. Vtáhla jej do sebe temnota, která halila starobylý hvozd, vzdálený několik dní cesty od posledních obydlených krajů.

Uplynulo již tolik času od dob, kdy se událo mnoho nemyslitelných věcí! Přesto si vybavuji každý detail. Každý. Jeho nádherné černé oči ve kterých se tu noc, jež naše životy tolik změnila, odrážel třpyt krvavě rudého měsíce.