Okolnosti: prášek na ukrutný půlbolehlav zabral na břicho. Dala jsem si nášup death doom a ještě temnějšího metalu v podobě Virgin Black a Nox Aurea (VB: Requiem Kyrie a …And I Am Suffering, NA: Odium Divinum), do toho hráli kamarádi Iron s Mýdlem (Iron Maiden a mé oblíbené kousky jako Run To The Hills, Fear of the Dark, Two Minutes To Midnight, Can I Play With Madness, Number of the Beast apod.) a také Jorn (When Angel Wings Were White), čili solidní depresivní atmosféra nočního spisování. Nejprve jsem text nechala automaticky běžet a pak, jak začal hrát Jorn, musela jsem to nějak ukončit, ale už jsem je nechtěla zahrabávat pod zem a taky jsem chtěla jít spát. Čtěte jen na vlastní nebezpečí, nebo vůbec, je to přeci dobrovolné :o).

Možná, že už se začínám chytat. Do deníku jsem flákla šest stránek textu, aniž bych si zavařila obvody, ještě chvíli a snad… Ale to je jedno. Včera jsem dostala rumovo piškotovo vanilkovo pudinkovo ananasový dortík, pixlu kafe, mozzarellu, šunku serrano a dvě nová šuplata do ikeácké knihovny, která mi opticky i prakticky chyběla. Yup, oslavila jsem své stoletiny. Přičemž mě potěšila milá přání na zdi, osobně i via sms.

Tuhle básnickou střevnost a jinou chorobu věnuji dvěma lidem, kteří mě po dlouhé době inspirovali k hození pár veršíků na papír.

Zrada, ztráta, stagnace. Kam ta cesta, které říkají život, vlastně vede?

Dohrabala jsem se v pgAdminovi až k blog_categories, abych si přidala básnickou střevnost do menu Kategorie. Lepší však bude použít známé a konvenční poezie – próza. Myslím, že existuje více básnících lidí, nežli jejich čtenářů (nějaká zkušenost tu bude). Navracím se také z dlouhého pusta a prázdna, rozhodně neslibuji přímočaré, jasné či snad zajímavé veršíky, příběhy a pokusy o ně. Má osobní múza je flákavé dítko, někdy nevinné jindy přináší temnou bouři za řevu hromobití…