Podzimní romance se tentokráte nese v duchu mlhavého podzimu, sem tam protkaného slunečními paprsky, v duchu hraní her jako je Skyrim (musela jsem si udělat radost) a parádní beta test Star Wars The Old Republic, Rammsteinů a pocitu, že by bylo fajn odjet někam do srubu v lesích s knihami od Kulhánka a přečkat tam zombiekalypsu, o které se mi často zdává.

Na úvod špetka historie. Historii Cibulky v Praze můžeme sledovat již od 14. století, kdy byla postavena původní usedlost uprostřed vinic a polí. Tehdejší dvorec patřil písaři dvorní kuchyně Karla IV. Jindřichu Názovi. V 16. století se zde nacházelo rozsáhlé hospodářství, jehož tehdejším majitelem byl Blažej Cibulka z Veleslavína. Po něm získala tato Košířská oblast jméno.

Po dlouhé době jsem se rozhodla probrouzdat onlajny, abych se mrkla, jak si připravit fotkovací krabičku na mlžný, večerní nebo noční režim tak, aby na snímcích nestrašila pouze tma tmoucí nebo barev prosté předměty. Všechny moudratosti jsem během vnitřního dialogu probrala sama se sebou a rozhodla se vyzkoušet něco nového (než jsou automatické režimy). Výsledkem je barevná křeč z posledních dní, kdy bylo mlhavo nebo temno, tak barevná, že si ty vnitřní dialogy příště asi projdu ještě jednou. Ostatně zachycení odstínu barvy na šedé kůře dubu mi připomnělo jemné barevné nuance na fotografiích z rozpadajících se nemocnic, blázinců a dalších zákoutí (správně hádáte opacity.us a jedno krásné a schizoidní zakroucené schodiště navrch).

Letos jsem si vybavila, jak jsme kdysi na svatováclavskou pouť vyrazili s flaškou medoviny a jak celá ta sladká mňamka celkem záhy padla. Jistě se to onehdá obešlo bez ostudy. Když tu ještě měli metalový stánek, kupovala jsem tam stahovák s ostny a pentagram na klíče (což jsem již poslala dál). Letos jsem měla chuť spíše na metlošovskou mikču s Iron Maiden (Ježíšku?), ale zase zvítězila obvyklá nenažranost a žízeň byla veliká, tak jsem ohadry jen mlsně obešla a zakotvila u stánku se staročeským trdelníkem, koblížky, pivem a dostalo se i na šunčičku od kosti.

Protáhli nás strašidelným hustolesem za zvuků vlčího vytí. Tedy nejprve radar hrozil bouřkou, která se vypršela za kopcem a než se dostavila turistická skupina B, stihlo zase vysvitnout slunko. Zcela zištně jsme se nejprve zastavili v hospodě na gáblik, který sestával z bramborové polévky (to jsem si dala, om nom) a lízátka (bohužel ne pro mě). Rozhlédli jsme se po zahrádce, pokochali se rybičkami a potápníky v umělém jezírku a odebrali se směrem na zříceninu.