Po dlouhé době jsme se vydali na obhlídku domečkovitostí. Na Cibuli probíhají nějaké aktivity a kromě happeningů, vyhánění squatterů a podobně se tam snad i uklízí. V Petrovicích odřízli přístupovou cestu. Vidíte, jak to najednou po letech jde, zrovna v momentě, kdy mě to začne zajímat a chci tam fotit. A tak jsme se sbalili a šli se podívat po osadě Buďánka. Osada je komplex domečků, které zhusta chátrají a mnoho jich už popadalo. Na místě je pěkná informační cedule s množstvím dobových obrázků a fotografií z let 1990 a 2007, kdy je ten zmar opravdu znát. Foťák nám zase zdechnul, tak jsme se odsunuli do blízké hospody.

Vstala jsem a s velikou chutí sbalila svých pět švestek, feltflašku, teď už zase jenom svůj kompakt a s Montgomerym vyrazila ven. Do lesa. I přes převeliké vedro jsem se ve zdraví doplacatila do hustolesa a trochu se prošla. Navštívila jsem nové posezení u rozcestí a obdivovala krásný nový ukazatel.

Ve sladovně jsem byla již podruhé, protože je tam stále co fotit, na což nám minule nezbývalo baterie. Tentokrát šajnil žblunc, a tak jsme se vypravili ofotit nejprve exteriéry a interiéry okolo dvora. Dungeon přišel ke slovu ke konci výpravy. Rozložili jsme si stativ, batůžky, „lomové“ ohadry, vytáhli sváču a pivsona a bez zbytečných stresů udělali několikero fotografií v duchu „věž po sto padesáté páté“ a „komín po třicáté šesté za různých úhlů a různého šašení s nastavením fotoaparátu“. Někde v tomto bodě jsme začali uvažovat o taktických vestách.

Navštívili jsme válečnou zónu v Řeporyjích. Téměř úplným omylem. Indy chtěl jít totiž rovnou do lomu pro mýtické trilobity, jenže mně se chtělo jít prozkoumat „tu ruinu, co vypadá jak po vybombardování“, protože mi bylo jasné, že žádné potom už nebude (kvůli záhadnému ztěžknutí batůžku). Odsud už jsme na žádný úřad naštěstí běžet nemuseli, takže jsme se mohli placatit pomalým krokem zmoženého šerpy.

Opuštěný zámek skýtal mnoho neobjevených a neprozkoumaných koutů. Tak třeba kryt pod zámkem nás překvapil svou rozlehlostí. Sestává z dungeonových chodeb, schůdků, místnůstek a nízkých stropů. Výlez na druhé straně u zborcené terasy je zasypaný a schůdky si tam tiše rezavějí. Dostat se k západní straně zámečku není obtížné, jen jsme se trochu prošli. Hlavním úkolem byla dosud neokouknutá fasáda a musím říct, že mě pohled na pár neotlučených štuků a ozdob náramně potěšil.